AKABA / velká vlajka nad malou pevností

První osmanská pevnost dobytá Fajsalem a Lawrencem, kultovní místo arabského povstání, které připomíná gigantický vlajkový stožár, se svými 132 metry třetí nejvyšší na světě (po severokorejském Gijeong-dong a turkmenistánském Ashgabatu). Jeho historie však sahá mnohém dále.

Když dokončil stavbu jeruzalémského chrámu, král Šalamoun v Ecjon-geberu u Eilatu na pobřeží Rudého moře v edomské zemi vybudoval loďstvo. Chíram pak se Šalamounovými služebníky vyslal na lodích také své služebníky, zkušené námořníky. Vypravili se do Ofiru, naložili tam 420 talentů zlata a přivezli je králi Šalamounovi (1. Král 9:26-28).

Biblická Šalamounova výprava pro neskutečných 14 tun zlata reflektuje ohromný strategický a obchodní význam lokality. Ecjon-geber, největší starověké centrum zpracování měděné rudy, leží dnes pohříchu přímo v hraničním jordánsko-izraelském pásmu a jeho výzkum je tím fatálně limitován. Z oblasti dnešního izraelského Eilatu, jordánské Akaby a její předchůdkyně, přístavu Ajly, se rozbíhaly ty nejdůležitější obchodní trasy – do Indie, Afriky, Arábie i Středomoří. Královskou silnicí, později po Via nova Traiana putovalo zboží ze Syropalestiny.

Před hnusným hotelem Mövenpick vystupujeme na jakési neutěšené pusté pískoviště do úmorného mokrého vedra (Akaba je nejteplejším místem Jordánska, v létě je tu běžně 50 °C ve stínu a její vlhké klima je po suchém pouštím vzduchu vskutku šok). Zprvu vůbec nechápeme důvod tohoto sebemrskačského aktu. Nebýt informačních cedulí a vykolíkované naučné stezky, působící na prázdém písečném plácku poněkud legračně, není zprvu vůbec šance zaznamenat, že se nacházíme v ruinách staré Aily, překvapivě mrňavého přístavního arabského městečka.

Historicky nejpozoruhodnější stavbu Akaby však nenaleznete zde, ale o pás stovek metrů dál u autobusového nádraží. Je jí křesťanský kostel. Vystavěn před rokem 300, tedy hluboce před Konstantinovým Milánským ediktem, je nejstarším dosud známým účelově zbudovaným kostelem na světě vůbec – ty starší byly jen v modlitebny přeměněnými stavbami určenými původně jiným účelům. Nesloužil dlouho – roku 363 byl zničen zemětřesením. Fotku vám neukáži, neb jsme u něj nebyli…

Roku 630 dobyli oblast Akaby Arabové. Skromné pozůstatky, mezi kterými se ploužíme, patří jejich městu, které se stalo mimo jiné významnou zastávkou na poutnické cestě do Mekky. Město vzkvétalo, byť tomu jeho skromné dimenze nijak nenasvědčují. Odpady produkované přelidněnou populací však zvyšovaly terén za hradbami, z věží se stávala skladiště, severozápadní Syrská brána se vposled stala vyústěním kanálu. V desátém století sice Ajlu ještě jistý arabský cestovatel popisuje jako velké město, ale roku 1116 se stala snadnou kořistí křižáckých vojsk Balduina I. Znovu ji získal roku 1170 Saladin, když nechal přepravit na velbloudech z Káhiry rozebrané lodě a Ajlu překvapivým útokem z moře i pevniny dobyl.

Znovu byla nakrátko pokořena Renaudem ze Châtillonu, který odtud dohlížel na vystrojení flotily, s níž hodlal roku 1182 přepadnout Hedžáz a vyplenit nejposvátnější město muslimů, samotnou Mekku. Loďstvo plenící rudomořské břehy však zlikvidoval egyptský admirál půvabného jména Lulu, Renaud tak tak unikl a Saladinova odplata pak bezmála ukončila panství Franků v Levantě. Ajjúbovce posléze vytřídali Mamlúci a počátkem 16. století se Akaba stala součástí osmanské říše. Byla jí až do 6. července 1917, kdy se z pouště od Vádí Rum vynořili Fajsalovi a Lawrencovi jezdci.

Ochraňuj vás Alláh před nápadem ulevit svým znaveným nohám odpočinkem na poťouchle nastražené sedačce, nechcete-li následující dny strávit vestoje či lehem břišmo. Na rozpáleném železe by bylo možné usmažit vajíčko, natož vaše hýždě…

Kus staré Aily zabírá Královský jachtklub, což zas není tak strašná kulturní ztráta. Megastožár vyzývá k návštěvě místa prvého triumfu vzbouřených arabských vojsk.

Toť ona, akabská pevnost. Nevelká mamlúcká stavba z počátku 16. století byla rozšířena o století později, přesto nevyniká rozměry zrovna impozantními, tvoříce ne zcela pravidelný čtyřúhelník velký zhuba 50 x 50 metrů. O podobě Akaby počátkem století i silách, jimiž zde Osmané disponovali, informuje za své návštěvy v červnu 1909 všudypřítomný Musil:

Pojednou se před námi vynořila špinavě žlutá rovina, s několika temnými body v poředí. Brzo jsme poznali, že žlutá rovina je Rudé moře a temné body že jsou palmové háje oázy al-Akaba. Moře neměnilo své barvy, stále zůstávalo špinavě žluté, vrcholky palem se však přece jen trochu zelenaly. Před palmami, blíže k nám se bělalo mnoho dřevěných domků. Byla to nové zřízená kasárna, v nichž bylo ubytováno sto padesát pěších vojáků. Kamenné domky akabské se skrývaly mezi stromy a hromadami zřícenin.

Pěšáky doplňovalo ještě 26 jezdců se dvěma podvyživenými velbloudicemi. Obraz zajisté nijak impozantní.

Nepočetná posádka pevnůstky roku 1917 očekávala útok z moře, kam bylo namířeno i těch několik kanónů, které měla. Po překvapivém útoku z vnitrozemí, rovněž nevelkým a nevalně vyzbrojeným arabským vojskem, padla pevnost téměř bez boje.

Dnes sice Akaba prožívá velký boom, jsa opět významým – a jediným – jordánským přístavem a maje se stát luxusním letoviskem. Za tím účelem směnil roku 1965 král Husajn 6000 kilometrů čtverečných jordánské pouště za pár kilometrů saudsko-arabského pobřeží, na němž dnes vyrůstají luxusní hotelové komplexy, lákající právem na úžasné korálové útesy pár metrů od břehu. V oné odstoupené, mnohonásobně větší pouštní oblasti však byla posléze nalezena ropa. Inu, smůla… Zbourání starých čtvrtí spojených se zločinem, drogami a prostitucí, nová výstavba, nebývalé daňové úlevy, průmyslové zóny – to vše má zaručit budoucí atraktivitu a prosperitu. Zatím se však nedivíme Davidu Leanovi, když byl Akabou natolik rozčarován, že dokončil svůj film o Lawrencovi raději kdesi v jižním Španělsku.

Hášimovský erb byl nad vstuPní bránu dobyté pevnosti umístěn ještě roku 1917. Dynastie dodnes vládnoucí Jordánsku se pyšní vskutku impozantním rodokmenem. Vůdce rodu, součásti mocného kurajšovského kmene, Abd al-Muttalib, byl dědem samotného proroka Muhammada.

Pár kroků odtud je malé muzeum s domem, v němž trávil své poslední dny před deportací na Kypr bývalý hedžázský panovník a iniciátor povstání, šaríf Husajn.

Dynastii Hášimovců a arabské povstání, jemuž stála v čele, reprezentuje též rudý klín na jordánské vlajce. Tři vodorovné pruhy pak připomínají abbásovský, ummájovský a fátimovský chalífát a sedmicípá hvězda symbolizuje sedm úvodních súr Koránu. Další hvězdy na vlajku panarabských barev, odvozenou od vlajky Hedžázu, měl přidat každý další člen plánované všearabské federace. Jordánská hvězda však zůstala osamocena jako výmluvné připomenutí velkého podvodu a účelových, nikdy nesplněných slibů.