KERAK / pevnost Pevnost

Na hřebeni hory v samém srdci Moábu, nad zákrutami Královské silnice, v relativně příjemném klimatu tisícimetrové nadmořské výšky, na dohled od prolákliny Mrtvého moře, za nímž lze v dáli vytušit věže Jeruzaléma, ležela pevnost zvaná Kír, Kír Moáb či Kír Chareset už v dobách starozákonních. Ovládajíce strategickou Královskou cestu i přístupy k Mrtvému moři a na jeho druhý břeh, patřila k nejdůležitějším centrům království.

Prvorozená jednou řekla té starší: "Náš otec je starý a v celém kraji není nikdo, s kým bychom mohli otěhotnět běžným způsobem. Pojďme, opijme svého otce vínem a spěme s ním, abychom zachovali símě našeho otce." A tak té noci opily svého otce vínem. Prvorozená šla spát se svým otcem, který nic nevěděl, ani když ulehla, ani když vstala ... Prvorozená pak porodila syna a dala mu jméno Moáb, Z otce vzešlý. Ten je otcem Moábských až do dnešního dne. (Gen 19:31, 36)

Krvesmilným původem Moábských bylo zdůvodňováno tradiční nepřátelství Izraelitů, naplněné v mnoha střetnutích i dočasným ovládnutím Moábu v dobách Davida a Šalamouna. Izreaelity posléze vystřídali Asyřané, poté Nabatejci, Římané, Byzantinci, Arabové…

Nejslavnější období Pevnosti (al-Karak znamená prostě Pevnost a pro toto místo nelze najít názvu výstižnějšího) však počíná roku 1142, kdy z vůle jeruzalémského krále Fulka z Anjou zde motréalský pán Payen le Bouteiller (Paganus Lokaj či spíše Číšník, což nebyl přídomek nijak potupný, ba naopak – titulem čísařského číšníka se honosili kupříkladu i čeští králové) založil hrad, zvaný Krak des Moabites, Krak de Moab nebo Le Pierre du Desert, Kámen pouště.

Vznikl jako poslední z řetězce křižáckých pevností podél Královské cesty – v té době už krom Kraku de Montréal stál Le Vaux Moise neboli Wueira, hrad v Akabě i v nedaleké Tafíle. Záhy se však stal nejvýznamnějším.

Centrem panství Oultrejordain se stal ještě za Payena a jeho synovce Maurice. Pak přešel do majetku rodu de Milly a dědičku panství, paní Stefanii, pojal roku 1176 za manželku po svém propuštění z aleppských kobek nám již dobře známý Statný Arnat, Renaud ze Châtillonu.

To už byl hrad rozšířen na dvojnásobek své původní velikosti a záhy měl znovu osvědčit své obranné kvality. Jen nemnoho historek z dob křižáckých válek může soupeřit v popularitě s příběhem obléhání Keraku.

Renaud, dobře si vědom síly svých pevností, pokračoval záhy v dobrodružných loupežných eskapádách, které nepochybně byly v jeho divoké a arogantní povaze a jimž přivykl už před lety co kníže Antiochie. Nebral ohled na nikoho a na nic, elementární zájmy přežití křižáckých států v době sjednocení okolního arabského světa pod pevnou rukou Saladinovou nevyjímaje.

Mohutná hradba z olbřímých hrubě tesaných kvádrů, které dobře odolávaly dopadu kamené munice tehdy zdokonalovaných katapultů a obléhacích praků, odděluje nad 30 metrů širokým, dnes částečně zasypaným příkopem, hrad od přilehlého města. Dnes vcházíme branou pocházející až z otomanských dob. Brána původní je zpola skrytá na protějším konci. Vše je podřízeno obraně – její umístění vylučuje přímé ostřelování i účinné nasazení beranidel.

Pro elementární orientaci v ruinách je plán nezbytný, byť svou choť právem podezřívám, že jí subtilní rozdíly mezi jednotlivými fázemi křižáckých a mamlúckých stavebních etap byly totálně ukradené v okamžiku, kdy mohla využít blaha stínu, skýtaného příslušnou cedulí… Nejen pro ni tedy doplňuji orientační plánek pevnosti.

Dvě křižácké fáze pocházejí z doby po roce 1142 a 1168. Řada zásadních úprav včetně celého dolního (západního) nádvoří (na plánku nahoře) pochází od Mamlúků poté, kdy hrad získal roku 1263 nám již ze syrského Kraku des Chevaliers dosti známý děsivý sultán Bajbars. Roku 1293 byl poškozen zemětřesením, přesto jej objevitel Petry Louis Burckhardt popsal roku 1812 jako rozbitý, ale impozantní. Takový je dosud.

Jde o typický příklad ostrožné pevnosti staršího typu křižáckých hradů, podobně jako Saone. Svahy jsou upraveny do podoby glacis, tradičního blízkovýchodního prvku šikmého svahu obloženého hladkými vápencovými deskami, prakticky znemožňujícího přístup k vlastním hradbám – viděli jsme jej v Šóbaku, nelze nepřipomenout, krom Kraku des Chevaliers, třeba aleppskou citadelu nebo o bezmála dvě tisíciletí starší opevnění Ugaritu. Na konci ostrožny, kde se hrad nejvíce přibližuje okolním horám a byl vystaven obléhací artilerii, byl zbudován mohutný donjon. Po zdokonalení vahadlových obléhacích praků, trebuchetů a mangonel, po arabsku zvaných mandžaník, i vývoji pokročilých torzních strojů byl za mamlúků z gruntu přestavěn a opatřen štítovou zdí silnou až 6,5 metru. Terasa pod donjonem (v průvodcích a plánech zpravidla označovaným jako mamlúcký bastion či anglickým synonymem donjonu keep) byla asi už od druhé křižácké fáze upravena v ohromný vodní rezervoár; další menší cisterna je zachována i na horním nádvoří.

Pohled na úval táhnoucí se k nedalekému Mrtvému moři ozřejmuje strategický význam místa. Na jeho konci, kde je dnes vysychající jezero už prakticky rozděleno na severní a jižní část, bylo vždycky možné dosáhnout nejsnáze druhého břehu a ušetřit tak desítky kilometrů trmácení pouští. Moábská pevnost povstala už před dvěma tisícíletími na křižovatce této zkratky s tehdejší hlavní tepnou Zajordánska, Královskou silnicí.

Z druhé křižácké fáze výstavby pochází tato olbřímí patrová galerie podél štítové zdi směrem k městu. Svou masivní konstrukcí ztužovala samotné těleso hradby, nejvíce z celého hradu vystavené ostřelování z bezprostřední blízkosti, pokud padlo nepoměrně slabší městské opevnění. Sloužila i jako stáje, logicky umístěné co nejblíže bráně, jako ubytovna posádky a jako patrová obranná chodba pro lukostřelce a kušičníky. Na její ploché střeše pak bylo možné umístit vrhací stroje. Nuže, neváhejme a vstupme dovnitř…

Pravá strana této chodby je přestavěnou vnější hradbou prvé stavební fáze hradu. Interiér je zachovalý až neuvěřitelně, včetně rozsáhlých zbytků původních zatíraných omítek klenby a stěn (jde o typickou středověkou omítku, kdy přebytek ložné malty vyteklé ze spár se jednoduše rozetře zednickou lžící do líce zdiva).

Vysoké střílny, uzpůsobené původně pro dlouhé evropské luky, byly posléze – po zdokonalení šikovnějších kuší, s kterými se v omezeném prostůrku manipulovalo daleko lépe – částečně zazděny, což zmírnilo možnost zasažení obránce zvenčí.

Shromáždění v prostoru původní brány. Cesta se v ní – opět v rámci běžných zvyklostí místní pevnostní architektury – několikrát lomila. Extrémním příkladem toho účinného obranného principu je brána v Aleppu, ale v různých obměnách se s ním setkáme prakticky všude.

Z obranné chodby vystupujeme do prostoru severovýchodní věže. Na první pohled je patrné, že právě sem se soustřeďovala pozornost obléhatelů…

Prostory pro ubytování posádky hradu…

…sousedí s "technickým zázemím". Kuchyně s pecí, mlýny – a prádelna, s perfektním systémem několika propojených průtokových nádrží.

Zpět na světle božím se nacházíme v nejstarší části hradu, který původně uzavíral do hradeb pojatý kostel. Před zbytkem jeho klenby je načase vrátit se k historii ničemného, ale pozoruhodného Renauda ze Châtillonu (čiperní lotři ostatně zákonitě přitahují více pozornosti než namnoze nudní klaďáci, což patří k paradoxům dějin, se kterými stěží něco naděláme…).

Právě zde, v hradní kapli, se v listopadu 1183 chystala slavná svatba sedmnáctiletého dědice panství Homfroie z Toronu, syna paní Stefanie z prvého manželství, s jeruzalémskou princeznou Isabelou. Spadá do koloritu doby, že nevěstě bylo pouhých 11 let… Svatbu podporoval i král Balduin IV., spatřující v ní završení snahy o smíření permanentně znesvářených panských rodů, jakkoliv se jí pro své pokročilé malomocentví nemohl zúčastnit. Na veselku se sjeli šlechtici ze širokého okolí, z Evropy i významní hosté z Byzance. Zábava byla v nejlepším, zněly písně minstrelů, kejklíři předváděli své kousky, když vypukl poplach. Od severu se blížil Saladin. Hosté se ocitli v pasti. Sám Renaud se tak tak stihl vrátit do bezpečí hradních zdí.

Sultán Saláh ad-Dín Júsuf ibn Ajjúb měl plno důvodů konečně se s Renaudem vypořádat. Roku 1177 mu uštědřila jeruzalémská vojska pod Châtillonovým vedením drtivou porážku v bitvě u Montgisardu. Celý muslimský svět Brins Arnata upřímně nenáviděl pro jeho zamýšlený útok na Mekku a šok muslimů nezmírnilo ani obřadné ukamenovaní zajatých Renaudových pirátů v nejsvětějším městě, na něž byl útok směrován. Leč to nebyl první prohřešek novopečeného kerackého pána proti pracně uzavřenému příměří mezi Saladinem a Balduinem, jímž se nikterak nehodlal vázat řka, že slovo dané nevěřícím není třeba dodržovat. Sotva ukojil tělesnou žádostivost svou i vdovskou vyprahlost paní Stefanie, využil polohy svého nového sídla a v létě 1181 přepadl a zajal velkou karavanu putující do Mekky. Rozhořčený Saladin požádal Balduina o zjednání nápravy; jeruzalémský král však nebyl schopen přimět vzpurného divokého vazala k poslušnosti. Saladin tedy oplátkou zajal výpravu křesťanských poutníků, které bouře donutila hledat útočiště v egyptské Damiettě, aby výměnou za ně donutil Renauda vrátit kořist. Marně. Křesťané tedy byli prodáni do otroctví a Renaud si krátil dlouhou chvíli svrháváním zajatců z kerackých hradeb, dávaje jim zatlouci hlavy do jakýchsi dřevěných beden, aby při pádu neztratili vědomí a mohli si lépe vychutnat utrpení z lámajících se údů.

Teď byl tedy Saladin pod hradbami Keraku. Město dobyl okamžitě a jeho devět katapultů okamžitě zahájilo zuřivé bombardování hradu. Odpovědí mu bylo nepřerušené veselí hradní posádky. Svatebčané se chovali, jako by se nic nedělo – vždyť Kerak bez problémů přestál již čtvero obležení. Rachocení kamenných projektilů tedy nepřehlušilo tóny louten, jež se křesťanští minstrelové nedávno naučili používat právě od Arabů, a paní Stefanie dokonce nechala obléhateli poslat bohatou výslužku těch nejvybranějších laskomin. Saladin dostál své pověsti dvorného rytíře za všech okolností a otázaje se, v které části hradu tráví snoubenci své medové noci, zakázal onu část hradu ostřelovat. Vzhledem k dětskému věku nevěsty není jisté, zda snoubenci mohli výhody tohoto velkorysého gesta plně ocenit…

Posádce se však podařilo poslat zprávu o obležení do Jeruzaléma. Mnoho se v této souvislosti napsalo o používání kouřových signálů mezi jednotlivými, na dohled od sebe postavenými křižáckými pevnostmi, ale na rozdíl od dokonale funkční arabské holubí pošty není existence tohoto "indiánského" informační systému nijak prokázána. Ať tak či onak, Balduin nedbaje malomocenství nelenil, okamžitě vyrazil Keraku na pomoc a Saladin, který nechtěl riskovat přímý střet s neporazitelnými franckými rytíři, se od hradu stáhl zpět do Damašku.

Podle nejnovějších historických bádáni to vypadá, že obležení Keraku bylo jen zástěrkou pro bezpečné přesunutí množství obchodníků a dalších lidí, jak napsal kronikář Baha ad-Dín, nebezpečnou trasou z Egypta do Sýrie i k nerušenému strategickému přeskupení vojenských sil a že případným dobytím hradu by byl nejvíce překvapen sám Saladin. Ať tak či onak, v každém případě to svědčí o mimořádných obranných kvalitách zdejší pevnosti i jejím strategickém významu. Kerak přestál páté obležení – a nemělo být poslední.

Saladin jej oblehl znovu v srpnu a září 1184. Opět marně. Pak zemřel teprve čtyřiadvacetiletý malomocný Balduin a věci nabraly rychlý spád. Jeho nástupce, ještě dítě, Balduin V., zemřel záhy rovněž a sestra Balduina IV., matka zemřelého dětského krále, se zhlédla v jenom Frankovi, jenž nedávno přišel ze Západu, jistém Guyovi. Vzala si jej a po smrti dítěte vložila na hlavu svého manžela korunu, nechala přivést patriarchu, kněze, mnichy, špitálníky, templáře i barony, oznámila, že předává moc Guyovi a jim uložila, ať mu složí přísahu věrnosti. Raymond (tripolský kníže) odmítl a raději se dohodl se Saláh ad-Dínem, shrnul tehdejší události v Jeruzalémě kronikář Ibn al-Athír.

Jižní zeď hradního kostela byla zároveň vnější hradbou nejstarší stavební fáze.

Renaudovi ze Châtillonu narostla po povýšení slabošského a nerozhodného Guye z Lusignanu na jeruzalémský trůn křídla. V roli regenta a rádce vystřídal rozvážného, vzdělaného a vůči muslimskému světu smířlivého Raymonda z Tripolisu. A řádil nadále. Kerak byl opět hradem, který působil značné škody muslimům, neboť nutil karavany, aby cestovaly s ozbrojeným doprovodem, řečeno s Baha ad-Dínem. Další velká karavana záhy skončila v kerackých kobkách. A další, s níž cestovala i Sladinova vlastní sestra. Když se mučení zajatci dovolávali sále ještě platného příměří, odtušil jim Brins Arnat: Ať si vás tedy přijde ten váš Mohamed vysvobodit. Saladinovy vyjednavače odmítl vůbec přijmout. A na glacis pod hradbami, kde právě stojíme, se opět lámaly údy nešťastníků s hlavami v bednách. Zuřící Saladin přísahal, že Renauda vlastnoručně zabije, dopřeje-li mu Alláh vítězství. Vyslal ještě posly do Jeruzaléma – král Guy sice vlažně požádal Renauda o splnění Saladinova požadavku na navrácení zajatců a kořisti, avšak po jeho odmítnutí více nenaléhal. Situace mohla mít jediný následek – příměří bylo zrušeno, nastal cassus belli, čas války. Proti zrádným, přísahy porušujícím Frankům byl vyhlášen džihád.

Vchod do kerackých temnic je svědkem těchto časů, kdy se začal naplňovatl osud prvních křižáckých států. Válka vyvrcholila pro Franky katastrofální bitvou u Hattinu nad Tiberiadským jezerem, když se – na hloupou radu Renaudovu a templářského velmistra Gérarda z Ridefortu – nechali vlákat 4. července 1187 ve zničujícím vedru do nastražené pasti, z níž nebylo úniku.

Guy i Renaud bitvu přežili a byli v poutech předvedeni před Saladina. Jeruzalémský král se chvěl po celém těle; Renaud však povýšeně odbyl Saladinovo obvinění z křivopřísežnictví: Tak se vždy chovali králové, dělal jsem jen to, co bylo zvykem. Ne, že by na tomto argumentu něco nebylo…

Donjon v podobě, kterou mu vtiskla mamlúcká přestavba za sultána Bajbarse.

Guy pak požádal o pohár vody. Když ukojil žízeň, chtěl jej předat Renaudovi. Saladin ihned zasáhl, neboť podání vody by bylo aktem pohostinnosti a host je nedotknutelný – Řekněte hraběti, že mu dáváte napít bez mého svolení. Nedostal vodu ani jídlo z mých rukou, takže nemůže žádat ochranu mého domu. Pak odešel, aby nechal Raynalda opékat se v ohni jeho vlastního strachu. Nevíme, zda se Renaud bál – byl mužem nepochybně osobně statečným a tisíce příkladů dosvědčuje, že středověcí bojovníci byli zvyklí snášet naplnění svého osudu se ctí. Ani třas krále Guye netřeba přičítat zbabělosti, ale spíše šoku z vysílení, ztráty království i relikvie Pravého kříže. Další události líčí opět Saladinův rádce a přímý svědek události Imad ad-Dín al-Asfahání: Navrátil se do stanu. Tam si nechal Arnata přivést, přistoupil k němu se šavlí v ruce a udeřil jej mezi krk a lopatku. Když Arnat padl na zem, uťali mu hlavu, načež dovlekli tělo za nohy před krále (Guye), který se opět začal třást. Sultán, když jej patřil celého se chvějícího, mu uklidňujícím tónem řekl: "Tento muž byl zabit jen kvůli svým zlým skutkům a proradnosti!"

Dalším podzemním koridorem se dostáváme na západní křižácké hradby; pod námi se prostírá dolní nádvoří, přistavěné za Mamlúků.

Hradby a věže západního opevnění se tyčí ve vší majestátnosti nad mamlúckým nádvořím.

Po Hattinu ovládl Saladin většinu křižáckých území včetně Jeruzaléma. Kerak byl znovu obležen a znovu osvědčil svou mimořádnost odolnost. Žádná pomoc však tentokrát nepřicházela. Nebylo odkud. Po ročním obléhání v listopadu 1188 hrad padl.