PETRA / Báb as-Sík – Brána Síku

Nejproslulejší branou Petry je mystická rokle čili Sík; než k ní dospějeme, je třeba projít poněkud méně romantickou branou návštěvnického centra a koňmo (projížďka je vyžadována coby téměř povinná součást turistického rituálu) či po svých (odoláte-li neodolatelným nabídkám koněvodů) absolvovat necelý kilometr podél povětšinou vyschlého koryta Mojžíšova pramene údolím zvaným Báb as-Sík neboli Brána Síku. Kdekoli jinde by tato lokalita sama o sobě byla pozoruhodností par excellence; v Petře jde o pouhý pikantní předkrm před opulentní hostinou.

Kouzelná krajina, brzo po ránu navíc prostá turistů, je příslibem blízkých zázraků. Pár zatím ještě nenápadných hrobek a stojíme před prvním z velkých petrských tajemství. Bloky džinů zve arabská tradice tuto trojici skal přeměněných v mohutné kvádrové monolity a věda je poněkud v rozpacích, jak jejich existenci vyložit. Snad samotný Dušara či Dusares, což lze přeložit jako Ten ze Šary (čili Ten z hor, neboť Šara, Šéra či Seir je starý semitský název zdejších skalisek), nejvyšší božstvo nabatejského pantheonu, zde ve své prapůvodní nefigurální podobě střeží vchod do svého sídla. Skála samotná – toť původní podstata Dušarova a nelze nevzpomenout starozákonního obratu Pán je mojí skalou – ostatně i izraelitský Jehova se vzpíral jakémukoli figurálnímu zobrazení. V nabatejském náboženství se smísily prvky edomitské s egyptskými, syrskými, kananejskými, asyrskými, babylónskými a vposled řeckými a římskými, takže Dusares byl nakonec ztotožňován s Diem či Dionýsem. Prohlubně na vrcholku jednoho z bloků nasvědčují tomu, že byl používán též jako oltář, dutiny vytesané do jiného mohou být hrobkami. Bloky džinů byly vytesány někdy v 1. století.

Dušara byl též bohem slunečním a není se co divit, že Nabatejcům musela velmi konvenovat egyptská představa slunečního paprsku zhmotněná v kamenné vizualizaci – obelisku. Na Obeliskové hrobce z 1. století př. n. l. jsou hned čtyři.

Antikizující průčelí pod ní nepatří hrobce, nýbrž tricliniu, hodovní místnosti pro trachtace na počest zesnulého a s Obeliskovou hrobkou nejspíš nijak nesouvisí.

Nápis na protější skále praví, že toto místo si pro hrobku svou a svých dětí zvolil jistý Abdmank; netušíme ovšem, vztahuje-li se k tomuto monumentu.

Další z božských kvádrů se tyčí nad vchodem do samotného Síku. Zde zbudovali Nabatejci přehradu, aby zamezili přívalům vody Mojžíšova pramene, smetajícím – jakolliv se to pod bezmračnou oblohou nezdá – v období dešťů vše živé. Přebytek vod svedli dodnes zachovaným tunelem do navazujícího Vádí Muthlim a do centra města vytesali ve stěnách Síku obdivuhodný vodovod.

Zde se z hlubin Síku vynořila koncem období křížových výprav 6. června 1276 armáda mamlúckého sultána Bajbarse. Jeho jediné oko bylo – krom zdejších beduínů – posledním, které Petru spatřilo. Na půl tisiciletí upadla její existence v totální zapomnění.

Teprve roku 1812 se o existenci tajuplného města doslechl jistý šejch Ibrahim ibn Abdallah, vlastním jménem Jean Louis Burckhardt. Později proslulý švýcarský badatel, vydávající se za muslimského obchodníka původem z Indie, se během svého dvouletého pobytu v Aleppu zdokonalil v arabštině a znalostech Koránu natolik, že se stal obecně uznávanou místní autoritou. Jeho zvědavost nemohla zůstat neukojena.

I vymyslel si historku, že slíbil obětovat kozu proroku Áronovi u jeho hrobky na Džabal Hárun a nic nedal na naléhání beduínů, že prorok bude zajisté stejně spokojen, podřízne-li ji kdekoliv, odkud je na vrchol hory vidět. Vynutiv si vstup do města pořídil tajně – navzdory bedlivému oku a nelibosti průvodce – podrobné náčrtky a poznámky. Nebohou kozu nakonec utratil na úpatí kopce, netrmáceje se moudře až na jeho vrchol. Petra byla znovuobjevena a Burckhardtův cestopis Cestování Sýrií a Svatou zemí vzbudil roku 1822 pravou senzaci.

Toho se však šejch Ibrahim už nedočkal. Do dějin egyptologie se navždy zapsal objevem Abú Simbelu, byl zřejmě prvním Evropanem, který vstoupil do Mekky, prozkoumal Sinaj a zkosen úplavicí spočinul nakonec pod svým arabským jménem roku 1817 na muslimském hřbitově v Káhiře.