PETRA / Klášter

Ještě chvíli potrvá, než se před námi otevře tento pohled na objekt, úspěšně konkurující popularitou Pokladnici. Ad-Deir neboli Klášter, fascinující chrám skrytý v horách nad západním okrajem Petry.

Za návštěvu Kláštera se platí předem. Více než hodinovým výstupem s převýšením nějakých 220 metrů. Na rozdíl od kratší cesty na Vysoké obětiště je nutno vyrazit po poledni, kdy alespoň část Vádí ad-Deir spočívá v milosrdném stínu. Cesta je dosti frekventovaná, neboť Klášter si málokdo z návštěvníků centra Petry nechá ujít. Navíc se budete muset neustále vyhýbat oslům obtěžkaným méně odolnými jedinci, jejichž přičiněným se strmé schody mění v zapeklitou skluzavku pokrytou zrádným jemným písečkem. Občas vám to zlehka poleze na nervy, ale vřele doporučuji respektovat přednost v jízdě, neb manévrovací možnosti kopytníka klouzajícího ze strmého srázu dolů jsou vpravdě dost omezené a gravitaci neporučíš.

Vchod do údolí se nalézá pár set metrů za místní restaurační zónou a muzeem. Nezabloudíte. Jednak provoz je dost velký a i kdyby nebyl, nevoňavé stopy oslí přítomnosti jsou neklamné. Prostě půjdete trasu po trusu.

Cesta skýtá několikero odboček a povyražení.  Prvé je skryto v malé úžlabině po levé straně, skrývající několik hrobek a Lví triclinium. Ze lvů po stranách vchodu už mnoho nezbylo a vchod vypadá díky erozi jako klíčová dirka. Sezame, otevři se! Vlys zdobí hlavy Medůzy, kterou jsme zaznamenali též na vlysu hrobky Sextia Florentina.

Údolíčko je to, jak jinak, překrásné. Vláčíte-li s sebou nějaký proviant na piknik, neváhejte!

A pak zase schody a schody. Prý je jich kolem osmi stovek, ale nepočítal jsem to. Po půl hodině už nebudete krásy okolí příliš vnímat, tak občas zastavte na některém z odpočívadel – na možnost kochat se krajinou při sestupu raději zapomeňte, neboť budete upírat oči jen a pouze pod své nohy hledajíce, kam stoupnout s co nejmenším rizikem vyvrknutého kotníku.

Z horních částí vádí se otvírají nezapomenutelné pohledy na Královské hrobky a celý hřeben, oddělující Petru od městečka Vádí Músa, jehož domky, rozlézající se široko daleko, rovněž nelze přehlédnout.

Kochat se výhledem na Klášter, povalujíc se přitom u čaje či arabského kafíčka, keré i místní zvou s nepochopitelnou morbiditou tureckým, patří k nejskvělejším zážitkům celého výletu. Blažený výraz mé dcery budiž toho důkazem…

Toť on v plné kráse a vznešené velkoleposti, beroucí dech a vzbuzující úctu. Velikostí suverénně zastiňuje Pokladnici, s níž má základní rozvrh fasády společný. Šířkou 50 metrů a výškou 45 metrů překonává i největší z Královských hrobek, hrobku Palácovou. Dveřmi by projel patrový autobus s žirafou na střeše, aniž by musela sklánět hlavu. S velkou pravděpodobností šlo o chrám, snad zasvěcený posmrtně zbožštělému králi Obodasovi I., jednomu z panovníku zlatého věku v prvém století před Kristem.

Pojmenování Klášter vzniklo omylem. V dobách byzantských byl nadále používán, tentokrát jako kostel křesťanský, a opatřen uvnitř vytesanými kříži – odtud onen zavádějící název.

Jakkoliv průčelí kompozičně vychází z týchž antických zdrojů jako Pokladnice, na rozdíl od ní jsou zde přetaveny do nejskvělejší ukázky nádherné zjednodušující nabatejské abstrakce. Korintské hlavice sloupů jsou redukovány na základní geometrický tvar, který jsme už obdivovali na sloupech Modrého kostela. Fasáda je prostá reliéfů a okras – tím je monumetálnější a působivější. Zdobné prvky vlysu jsou omezeny na opakující se ploché kotouče. Celek potvrzuje starou pravdu o tom, že méně je více…

Před průčelím bylo odtesáno celé úpatí hory, aby vzniklo monumentální nádvoří původně lemované portiky, sloužící pro shromáždění lidu při obřadech. Vnitřek je totiž dosti prťavý, dvojnásob k parametrům průčelí. Když jej vynecháte, o nic nepřijdete.

Větším zážitkem je sledovat oblíbené kratochvilné představení místních mladíků, v několika minutách sprintujích po krkolomných schůdcích do pětačtyřicetimetrové výše na vrchol urny na střeše tholu.

Facinující umístění chrámu vyniká tím více, čím dále se od něj vzdalujete. Jako by byl branou do nitra hory, tajemného sídla dávných nabatejských bohů, branou k tajemství, jež jako by bylo na dosah a přesto zůstane navždy nepoznané. Bohové ostatně měli toto místo vždycky v oblibě a lidé sem za nimi přicházeli, aby jim byla zjevena alespoň část tajemného mystéria světa, který se zde dotýká nebes – kousek od Kláštera je dodnes zachován pravěký rituální kamenný kruh.

Těžké začátky…

Možná konec světa, možná jeho počátek. Možná obojí. Rozhodně ujděte ještě těch pár stovek metrů na hranu náhorní plošiny.

Pohled, jakých je málo. Černá hlubina se otevírá k nebesům po Áronovou horou s bělavou hrobkou patriarchy na vrcholu. Vádí Araba pod úbočím Šarských hor mizí v mlhavé dálce a temné vyvřeliny protínající vápence dodávají hlubině rozměr téměř pekelný. Na visuté plošině pod námi jedno z vysokých obětišť s jímkami na krev obětí. Pokud bych měl být někdy rituálně podříznut, pak prosím – zde!

Déjà vu 2008/2009.

Pohledem na Klášter…

…a z jeho výšin na průčelí Královských hrobek se protentokrát loučíme s městem, které nemůže nikoho nechat lhostejným, s místem barev čokolády, šunky, kari a lososa, s kamenným přeludem Petrou.