PETRA / Vádí Mataha a pevnost Wueira

Vyplatí se nesmírně opustit hlavní turistickou trasu a uchýlit se do okrajových částí Petry. Naplno pak můžete vnímat kouzlo místa, spočívající po staletí v jeho opuštěnosti. Budete zcela sami, v absolutním tichu, rušeném jen občasným zaštěknutím bdulského psiska či zamečením kozy. A můžete si kidně připadat jako šejch Ibrahim nebo Músa, neboť od jejich časů se tu nezměnilo zhola nic. Nebo si jen tak čistit hlavu a vnímat, že čas, veličina to velmi relativní, umí plynout zcela jinak, než jak jsme zvyklí, a netřeba pro toto zjištění absolvovat mezihvězdný let rychlostí fotonů.

Pokračujete-li od Palácové hrobky dále podél úpatí Džabal al-Chubsa, ocitnete se na počátku údolí Mataha, vedoucího dále k takzvané Malé Petře. Bludištěm soutěsek lze obejít celý masiv a údolím Muthlim dojít obloukem zpět ke vchodu do Síku.

Leč netřeba podstoupit tato pochodová cvičení; možná si už po prvém dni v Petře budete připadat tak trochu jako na výcviku americké námořní pěchoty či Rommelových Afrika Korps. Sdostatek zážitků poskytne i trasa podstatně skromnější.

Máte-li dost sil a zásob vody (kavárnu či stánek s občerstvením tu neočekávajte), lze vystoupat strmou roklí na vrchol Džabal al-Chubsa (někde se uvádí al-Chubta; netuším, co je správně), na kterém se, jako na všech kopcích kolem Petry, nachází obětiště.

Nemaje sdostatek prvého ani druhého, výstup v polovině zbaběle vzdávám…

Hned pod roklí je do nejzazšího výběžku hory vytesána úžasná Hrobka Sextia Florentina. V posledních desetiletích samostanosti nabatejské říše ztratila Petra své postavení a hlavní město se přesunulo do syrské Bosry. Ta zůstala i centrem římské provincie Arabia po osudném roce 106, kdy Nabatea definitivně přešla pod vládu Říma. Sextius Florentius byl tamním guvernérem a ještě než se roku 130 vydal s penízem pro Cháróna v ústech na poslední cestu, nechal si zbudovat hrobku ve městě, které zajisté miloval. Místo pro ni nemohl vybrat lépe.

Proti Sextiově hrobce nacházíme hrobku Karmínovou. Název objasňovat jistě netřeba.

Na protějším – východním okraji skalního masivu, odděleného od okolí strmou roklí, navštěvujeme už dosti pozdě navečer památku na doby velmi vzdálené nabatejským. Roku 1115 ovládli Outrejordain neboli Zajordánsko křižácké sbory prvého jeruzalémského krále Balduina I. V nepříliš vzdálené Šóbaku vznikal mohutný hrad Mons Regalis, Královská hora, který též neunikne naší zevrubné pozornosti. Hned roku následujícího byl k ochraně obchodní cesty do přímořské Gazy i k zajištění předsunuté obrany vybudováno několik pevností v Petře. Před ruinami největší z nich, Le Vaux Moise čili Mojžíšova údolí (jak vidno, Frankové pouze přeložili tradiční název), dnes zvaného Wueira, se právě nacházíme.

Zde očekávala křižácká armáda roku 1182 Saladina za jeho tažení z Káhiry přes Akabu. K bitvě tenkát nedošlo; Saladin se střetnutí s obávanými franskými rytíři vyhnul, spokojil se pro tu chvíli jen s několika nájezdy do okolí Šóbaku a pokračoval do Damašku. Osud křižáckého panství v Zajordánsku se však už začal naplňovat. V Keraku si připomeneme osobnost zhůvěřilého pána Renauda de Chatillon, jehož provokace vedly až ke katastrofální porážce křižácké armády v osudné bitvě u Hattinu roku 1187. Saladin převzal kontrolu nad většinou území křesťanské Levanty, Petru nevyjímaje. Panství Franků v Zajordánsku definitivně skončilo, ale to už je jiná historie…

Když Petru navštívil v srpnu roku 1896 Alois Musil se svým kerackým průvodcem otcem Antúnem, byla Wueira jejich první zastávkou. Dodnes v průvodcích nacházíme plán pevnosti, z níž nezbylo téměř nic, opatřený poznámkou "podle A. Musila".