PETRA / Pokladnice

Dno rokle bylo urovnáno, vydlážděno a proměněno v pohodlnou silnici, průměrně 10 metrů širokou a na obou stranách vroubenou příkopy, jimiž mizela dešťová voda. Vpravo i vlevo ve skalních stěnách lze spatřit votivní výklenky s rozmanitými obrazy, znázorňujícími božstvo. V rokli je skoro temno. O to víc je poutník překvapen, když se stěny náhle rozestoupí a on zahlédne před sebou vysokou budovu, zářící všemi barvami. Nevěří skutečnosti, bojí se, že je to přelud. Zavírá oči, ale obraz nezmizí. Je pevný, stojí před ním. Vysoký nádherný náhrobek je vytesán ve skále vlevo. Říká se mu Džerra, podle popelnice, zdobící jeho střechu.

Stejně jako Alois Musil, který navštívil Petru v polovině srpna roku 1896, nevěří skutečnosti ani dnešní poutník, vyzbrojený předem všemi informačními vymoženostmi. Zjevení průčelí Pokladnice za průrvou Síku je zkrátka neuvěřitelné. Přestože patří ke kultovním záběrům, stejně jako pyramidy, Eiffelka či Hradčany, nesčetněkrát reprodukovaným a notoricky známým, zážitek na místě samém je nesdělitelný.

Prošel jsem Síkem kolem Pokladnice celkem osmkrát. Pokaždé byla jiná. Barvy se mění každou hodinu, každý den, každý měsíc. Onu proslulou sytě rudou, která dala jméno celému Edómu, získává pozdě odpoledne, když na ni dopadne světlo odražené od protějších skal. Neustálé barevné proměny Petry půvabně vystihl sluha malíře Leara, když při návštěvě roku 1858 pravil svému veliteli: Milý pane, přicházím do světa čokolády, šunky, kari a lososa!

Čím byla tato stavba, která spíše než stavbou je architektonizovanou skulpturou, s neomylnou přesností vyrvanou skalní stěně? Pomineme-li film Indiana Jones a poslední křížová výprava, který jí obdařil funkcí skrýše Svatého grálu, nebyla ani pokladnicí. Tuto roli ji přisoudila až místní beduínská pověst vycházející z tradice Mojžíšova a Áronova působení v těchto končinách po Exodu. I pustila si fantazii na špacír a vymyslela, že farao pronásledující prchající Izraelity (zkáza egyptského vojska ve vlnách Rudého moře pověsti zjevně unikla) byl natolik zdržován pokladem, s nímž se vláčel, že pro jeho úschovu vytvořil v mžiku – jsa zasvěcencem černé magie – tuto schránu a poklad skryl mimo dosah lidí v urně na jejím vrcholu. Název Chazne al-Faraún neboli Faraónova pokladnice byl na světě. Jeho oprávněnost zkoušely generace beduínů střelbou na domnělý trezor, leč nepoštěstilo se jim než odrazit pár kousků pískovce.

Nejpravděpodobnějším stavitelem Pokladnice, která zřejmě byla hrobkou i chrámem a cíleně měla ohromit příchozí, byl rekemský král Aretas III. Philhellénos (Milovník Řecka), jeden z panovníků zlatého věku Petry v 1. století př. n. l. Petra dokázala obratně těžit z konfliktů mezi ptolemaiovským Egyptem a seleukovskou Sýrií, rozšířila své teritorium až k Damašku a nadále nebývale bohatla prakticky monopolním obchodem s kadidlem a myrrhou, ale též s místní mědí, asfaltem z Mrtvého moře, železem, indickým pepřem, zázvorem a bavlnou. Možnou zmínku o ní nacházíme i v jednom z čínských svitků, hovořícím o obchodu s hedvábím, sklem, zlatem, stříbrem, henou a kadidlem s městem Li-Kan, což může být zkomolenina jména Rekem. Roku 62 př. n. l. si Petra vykoupila mír od Pompeivých římských legií za 300 talentů stříbra a nadále bohatla natolik, že dějepisec Strabón si neodpustil lehce jedovatou poznámku. Nabatejci, napsal, jsou natolik hrabiví, že vzdávají poctu těm, kteří rozšíří jejich jmění, a veřejně pokutují ty, kteří je ztratí.

Nu, z hlediska obchodních schopností a politické šikovnosti bylo zajisté čím se chlubit. Pokladnice jest toho důkazem, nikoli jediným, jak uvidíme dále, ale zajisté nejokázalejším. Paradoxně se na ní snad nejméně z proslulých petrských hrobek uplatňuje specifické nabatejské architetektonické tvarosloví, vytvářející na antickém základě pozoruhodný abstrahovaný styl. Pokladnice je, až na pár detailů, ryzí antikou. Philhellénos nenesl svůj přídomek pro nic za nic…

Průčelí je 40 metrů vysoké a 25 metrů široké. Korintské sloupy portiku se pyšní výškou 12,5 metrů. Původní dojem musel být ještě velkolepější, neb průčelí se vznášelo ve výšce nad terénem, zaneseným posléze nánosy ze Síku i z okolních skal. Pod Pokladnicí tak byla nedávno odhalena průčelí starších hrobek.

V rozsedlině před Pokladnicí je trvale velmi rušno. Pro mnohé turisty zde prohlídka Petry začíná i končí – naštěstí pro ty ostatní i pro Petru samotnou. Vlevo stoupá skalní schodiště na jeden z vrcholů obklopujících centrum města, Džabal al-Džiff.

Plastiky průčelí svým poškozením skýtají prostor mnohým ikonografickým výkladům, ukazují však nepochybně na kosmopolitní charakter nabatejského pantheonu. Vrcholy rozeklaného frontonu zdobí akrotéria v podobě orlů, snad symbolů nám již známého Dušary. Ženské postavy se sekarami v rukou by mohly být Amazonkami, jiné bohyněmi vítězství, uprostřed centrálního kruhového tholu stojí bohyně štěstí Tyché, která však vypadá spíše jako egyptská Isis, která zas byla ztotožňována s nejvyšší nabatejskou bohyní al-Uzzá neboli Mocnou. Vprostřed tympanonu je hlava Medúzy, kterou však mnozí pokládají za orla s rozepjatými křídly. Dvě lví akrotéria snad symbolizují opět al-Uzzá, mezi vnějšími sloupy portiku jsou reliéfy Dioskúrů, synů Diových, bratří Kastora a Polydeuka čili Poluxe. Jak vidno, není to zcela jednoduché…

Rodinu nabatejských božstev tvořili ještě kupříkladu měsíční bohyně Allát, manželka Dušarova – její jméno stojí samo o sobě za povšimnutí. Al-lát, kde ono al je mluvnický člen, znamená prostě bohyně. Ano, tušíte správně – stejnou etymologii má i al-Láh, bůh obecně, jenž se přiřazením členu stane Tím Bohem, jediným, jedinečným, milosrdným, slitovným Alláhem. Antická Štěstěna Týché má nabatejskou obdobu v Manat; zajímavé je, že Allát, Manat i al-Uzzá jsou zmiňovány v Koránu a jejich kult tedy přetrvával i v raných dobách islámu. Množství méně významných božstev dotvářelo nabatejský pantheon; zmiňme však už jen Balšamína (Baal-Shamina), tak populárního v Sýrii.

Turisté jsou zváštní národ, pročež Pokladnici v jejich pozornosti směle konkuruje dosti již ojetý velbloub, nejevící moudře o hemžení kolem sebe valného zájmu.