PETRA / Sík

Kilometr a čtvrt dlouhý, až 150 metrů hluboký a místy jen pár metrů široký je mysteriózní al-Sík, nejproslulejší a nejpůsobivější vstup do Petry. Hora se tu rozestoupila na dvě části; Sík je tektonickou puklinou, kterou si posléze našly cestu vody Mojžíšova pramene, zkrocené nakonec nabatejskou přehradou a svedené do vodovodu, jehož zbytky, žel už nefunkční, nás provázejí po celou cestu tímto úžasným dílem přírody i lidí.

Sík se nedá popsat, Sík se musí prožít, ostatně jako celá Petra… Dlužno ještě podotkout, že má-li být prožitek vskutku náležitý, je třeba věnovat Petře minimálně dva dny, přičemž ani týden by nebyl nepřiměřeně mnoho.

Zbytky výběhu klenby, pár nik a pilastrů – nemnoho zbylo z monumentálního oblouku brány v ústí Síku, zříceného kupodivu až v roce 1896.

S ubývajícím ránem ruch v Síku houstne. Petru denně navštíví kolem dvou tisíc turistů. Její popularitě přispěl i zápis mezi památky světového kulturního dědictví UNESCO. Neopakovatelná atmosféra se na hlavních trasách vytrácí, velmi podstatné změny lze zaznamenat z roku na rok a směřování k jednomu z globálních turistických disneylandů se zdá neodvratným. Chtete-li Petru ještě zažít relativně neposkvrněnou, neváhejte ani okamžik.

Trasu vodovodu kryjí v jedné partii zbytky překrásného reliéfu karavany, Sík však asi nikdy nebyl karavanní obchodní trasou. Do města vedlo více pohodlnějších cest než tato, ve které by se dva naložení velbloudi stěží vyhnuli. Byl spíše cestou procesní, posvátnou, rituální, o čemž svědčí i množství výklenků a nik s kamennými symboly bohů.

Ostatně – pouhá cesta nitrem hory je sama o sobě rituálem a nezáleží ani zbla na tom, chodíte-li do mešity či do kostela nebo nechodíte-li nikam.

Stěny Síku prořízlé trasami vodovodu, místy i s dochovaným keramickým potrubím – jen napustit. Původně byly kryty kamennými deskami, splývajícími s okolní skalou.

Drobný, leč mimořádně krásný příklad prolnutí staré místní tradice nefigurálního symbolu boha-kamene s architektonickou tradicí antickou v podobě klasické niky.

Kopýtka oslů a koníků vozících lenivější turisty klapou po staré dlažbě, průběžně odkrývané pod nánosy usazenin z vodních přívalů.

Do Síku ústí řada bočních strží, přehrazených opravovanými nabatejskými přehradami. Během přívalových dešťů se tyto rokliny naplní vodou do výše několika metrů během mála minut, na což doplatilo životem v nepříliš vzdálené minulosti i něco zatoulavších se turistů. O síle přívalů svědčí i jejich stopy na skalních stěnách. Vodu neradno podceňovat ani vprostřed pouště.

Inu zajisté – nabatejská dlažba vyžaduje průběžnou údržbu, neb tahouni dvoukoláků si příliš nelámou své ušaté hlavy s trousením výsledků svého zažívání. Vzhledem k charakteru jejich stravy, potažmo konečného produktu, není tomu dobrému muži vskutku co závidět…