PETRA / Vysoké obětiště

Počátek schodiště na vrchol, strmící do dvousetmetrové výše nad Ulicí fasád, tentokrát neobejdeme a s předstíranou lhostejností začínáme zdolávat prvé metry výstupu.

Vřele se doporučuje učinit tak v dopoledních hodinách, kdy část rokle tone v milosrdném stínu. Hrdě odmítáme i oslovody, nabízející komfort hřbetů svých nebohých zvířat. Nikoliv však z přehnané citlivosti vůči zlehka apatickým ušatcům, ale spíše z jisté nedůvěry vůči kopýtkám podezřele se smekajícím po dosti již ošoupaných nabatejských schodech.

Odměnou za bolavé nohy a krátící se dech jsou s přibývajícími metry stále úchvatnější pohledy na vyústění Ulice fasád do petrské kotliny.

Rokle Vádí al-Mahfur je vpravdě kouzelná a několik božských kvádrů dotváří tajuplnou atmosféru rituální cesty, kterou byly vedeny oběti zvířecí – a nejspíše i lidské – vstříc nezvratnosti svého osudu.

Zhruba po půlhodině se otvírá pohled na přitesanou skalní stěnu, na níž trůní zbytky dvou věží křižácké pevnůstky, postavené snad, stejně jako Wueira, prvním jeruzalémským králem Balduinem I. někdy po roce 1115. Jiné autority však tvrdí, že jde o pozůstatky staveb ještě nabatejských.

Naproti pevnůstce ční z odtesané plošiny monolity dvou obelisků, jenž opět zřejmě nejsou ničím jiným, než reprezentací dvojice čelných nabatejských božstev, Dušary a al-Uzzá. Plnou měrou zde pochopíme, jak představě boha-kamene a zároveň boha-slunce konvenoval egyptský symbol do kamene vtěleného světelného paprsku… Místo je zváno arabsky Zibb Attuf, což se poněkud pokrytecky překládá jako Sloup milosrdenství. Ve skutečnosti název dokládá jistý posun vnímání starého symbolu u místních beduínů, pozoruhodně blízkého poněkud zesvětštělému vnímání našemu. Zibb je totiž totéž co falus. Pyj milosrdenství – no budiž…

Z terasy se otevírá úchvatný pohled na biblickou horu Hór s bělostnou Áronovou hrobkou. Mojžíš svlékl Áronovi jeho roucho a oblékl je jeho synu Eleazarovi. Tam, na vrcholu hory, pak Áron zemřel a Mojžíš sestoupil z hory Hór s Eleazarem. Když celá obec viděla, že Áron zemřel, celý dům Izraele ho oplakával po třicet dní. (Num 28, 29)

Co na tom, že ztotožnění hory Hór se zdejší Džabal Hárun je více než nejisté, ba vyloučené…

Historie Petry začala tam, kam nyní hledíme. Severně od pozdějšího města, v dnešní osadě al-Bajdá, bylo objeveno sídliště s 65 kruhovými objekty, datované do 9. tisíciletí před Kristem. Dávní lovci a sběrači se v něm usadili a začali se věnovat zemědělství a pastevectví. První předpoklad k civilizačnímu pokroku byl učiněn. Dávno už neplatí, že prvou zemědělskou osadou bylo Jericho…

Centrum Petry máme jako na dlani. Představíme-li si dostatek vody prýštící z nymfaea a plnící bazény utopené v zeleni zahradních teras, zářící průčelí hrobek, výstavné chrámy se stupajícím dýmem z obětin, zástupy karavan, ruch třicetitisícové metropole, k jejímuž životnímu stylu obdivně vzhlížel samotný Řím, nedivíme se Nabatejcům, že to vše chránili jako oko v hlavě metodami tím méně riskantnějšími, čím praktičtějšími. Velmi pragmatické uvažování jim muselo být více než vlastní, vzpomeňme jen potřehu Strabónova…

Osvědčili jej nejen při vykoupení se z moci legií Pompeiových, ale už nějaké tři stovky let předtím. Diodóros Sicilský nám zanechal zprávu o tom, jak Antigonos, zvaný po svém zbylém oku Monoftalmos, jediný z druhů Alexandra Velikého, který usiloval o udržení jednoty Alexandrova olbřímího impéria, napadl Petru roku 312 př. n. l. Důvodem byla jak Petra samotná, už tehdy vzkvétající bohatstvím, tak snaha dostat se na kobylku největšímu konkurentu, dalšímu z Alexandrových generálů a zakladateli poslední, řecké dynastie vládců Egypta, Ptolemaiovi I. Sótérovi.

Antigonovi vojáci se pod rouškou temné noci vplížili do města, snad právě cestou klikatící se v hlubině pod námi. Shledali ke svému potěšení, že všichni místní muži jsou pryč. I znásilnili něco žen, pár dalších pobili a obtěžkáni stříbrem, myrhou a kadidlem, co jen mohli unést, hodlali zmizet stejně rychle, jako přišli. Do hodiny však měli v zádech nabatejské vojsko, které kdosi z přepadených stačil zavčasu zburcovat.

V následujícím masakru zbyla z Řeků pouhá padesátka, kterou vítězní Nabatejci ušetřili. Vzali si zpět, co jim patřilo; uvědomili si však záhy, že paní Štěstěna je po právu zvána vrtkavou. I vyslali k Antigonovi posla s omluvou za zkázu jeho armády; ten nějaký čas předstíral odpuštění, po nějaké době ale udeřil na Petru znovu. Obránci však byli tentokrát připraveni a Antigonos znovu nepochodil. Přes tento dvojnásobný triumf však Nabatejci sáhli do svých pokladen a od poraženého Antigona si raději vykoupili mír…

S pohledem na Áronovu horu připomeňme ještě jednu místní biblickou tradici, která právě sem, na obětiště al-Mazbah, klade místo obětování Izáka Abrahámem. Dodejme jen, že Bible hovoří pouze o hoře v zemi Moria, ke které Abraham putoval z Beer-šeby tři dny. Obecně je za ono místo pokládána Chrámová hora v Jeruzalémě a jakékoli pátrání po "skutečné" lokalitě této ryze symbolické legendy nemá valného smyslu. Nicméně dramatičnost jejího děje můžeme rozhodně intenzivněji procítit zde, uprostřed šárských hor, než v Jeruzalémě, kde se nám do Skalního dómu ani nepodaří dostat.

Al-Mazbah neboli Oltář. Obdélná platforma, oltářní stůl, rituální nádržka, žlaby pro odvod krve obětin. Zvířecí oběti Dušarovi a al-Uzzá jsou více než jisté, dosti pravděpodobné jsou i oběti lidské. Jakkoliv nejsou přímo v Petře doloženy, v jiných nabatejských lokalitách ano. Porfyrios píše o každoroční oběti chlapce v městě Dunat a v Hegře říká místní nápis zcela jasně: Abd-Wadd, kněz a jeho syn Salim… musel zasvětit mladého muže Salima, aby byl obětován Dhu Gabatu. Dvojité stěstí!" Nelze logicky předpokládat, že centrum říše by mělo být z těchto doložených zvyklostí výjimkou.

Makabrózně působí teorie, že nabatejské nábožentsví vyžadovalo rituální vystavování mrtvých, k němuž by se Vysoké obětiště a desítky dalších všude na kopcích kolem Petry přímo nabízelo…

Z oltářní terasy sestupujeme mezi ruinami křižáckých věží zpět na plošinu pod milosrdnými faly…

…a uhýbáme vpravo strmou stezkou vedoucí západním svahem do Vádí Farása.

Tuto cestu i Motýlí údolí pod ní mám za snad nejkrásnější z celé Petry, pročež se tiše kochejme…

Občas vytrácející se stezku tu a tam lemují tadiční beduínské značky, jejichž poškození si žádný slušný člověk nedovolí, neb v poušti na nich záviselo holé přežití.

Lví monument, jedna z mála slušně na místě dochovaných monumentálních plastik v Petře. Lvu pohříchu chybí hlava, z jejíž tlamy původně prýštila voda – povšimněme si žlabu nad ní.

Údolí motýlů už máme na dosah…