VÁDÍ RUM / Sedm pilířů lži

Bylo to zřejmé už v Petře, ale teprve ve fantaskní a monumentální krajině Vádí Rum pochopíme naplno, že Edóm neboli Červený se zkrátka nemohl jmenovat jinak. Vlastně mohl – Oranžový.

Základnou pro několikadenní trek – jenž je vřele doporučován, neb osamělé noci v poušti pod miriádami hvězd jsou nezapomenutelné – může být jeden z kempů spravovaných místními beduíny z kmene Huétátů, čtenářům Musilových knih dobře známých. Není důvod k obavám, kempy jsou vybavené lépe než většina místních hotelů a v poušti se zkrátka musí spát ve stanu…

Všechny cesty do Rumu vedou přes obligátní návštěvnické centrum. Zde je nutno odložit vlastní dopravní prostředky a oddat se bezvýhradně péči místních driverů, zaměnivších velbloudy za toyoty. Podle stavu nezničitelných aut lze soudit, že jim prokazovanou péči by dromedár zjevně nepřežil.

Řítíme se po asfaltce do vesničky Rum, hlavního východiska zdejších treků. Skála za hlavou mé dcery Kateřiny se nazývá Sedm pilířů moudrosti dle díla autora, kterého možná nejlépe charakterizují jeho vlastní slova: Celkem vzato, dávám přednost lžím před pravdou, obzvlášť pokud se týkají mé osoby.

Skutečný T. E. Lawrence neměl mnoho společného s představou modrookého Lawrence z Arábie, ztělesněného ve slavném filmu Davida Leana Peterem O'Toolem, jenž by se pro osvobození Arabů z tureckého jha altruisticky rozkrájel a dobyl pro ně Akabu a Damašek. Ve slabé chvilce se sám nad textem Sedmi pilířů moudrosti svěřil svému příteli plukovníku Meinertzhagenovi a přiznal, že to přehnal a nyní se obává, aby nebyl odhalen a znevážen. Řekl, že už od dětství toužil stát se hrdinou a nyní jej děsí jeho nestoudná představivost. Nenávidí sám sebe a vede těžký boj se svým svědomím.

Lawrencův boj s vlastním svědomím musel být vskutku nelehký, chceme-li mu uvěřit alespoň toto. Vodil totiž své arabské přátele vydatně za nos, veden především zájmy rodného Albionu a nenávistí ke konkurenční Francii. Předstíral úspěšně, že platí slib nezávislého arabského státu, daný roku 1915 Brity arabskému vůdci šarífu Husajnovi výměnou za účast Arabů ve válce proti Turecku. Husajn dohodu dodržel a v červnu 1916 vyhlásil arabskou nezávislost a vypověděl Turecku válku. Mezitím však už Angličané upekli úplně jinou, decentně utajenou dohodu, zvanou Sykes–Picotova, v níž si arabské země rozparcelovali s Francouzi a megalitický podvod na svých arabských spojencích dovršili rok poté takzvanou Balfourovou deklarací, kterou vláda Jejího Veličenstva dala přednost zřízení Palestiny jako domova židovského lidu.

Z podvodu nemůže nikdy vzejít nic dobrého, jakkoli legitimitu nároku na svou zem musíme uznávat u Arabů i Židů. Kyselé plody tohoto mimořádně hnusného podfuku otravují celý Blízký východ dodnes a jsou základní příčinou zdejších bezvýchodných traumat.

Lawrence jako spolupracovník britské tané služby o Sykes-Picotově dohodě nepochybně věděl, nebo ji alespoň tušil, jak ostatně sám přiznal – Nebyl jsem žádný blázen, tak mně bylo jasné, že všechny naše sliby dané Arabům jsou jen cár papíru. Bulíkoval však svého přítele, Husajnova syna Fajsala nadále, bezostyšně si přičítaje i hlavní zásluhy na dobytí Akaby 6. července 1917. Shromaždištěm a základnou před útokem na Akabu bylo právě Vádí Rum.

Ale to už jsme profrčeli vesnicí Rum a parkujeme u Lawrencova pramene, který Lawrencovým pramenem ve skutečnosti není – ten, o kterém T. E. píše, je o kus dále – nicméně krajina je fascinující a v její charakteristice musíme dát mluvkovi za pravdu. Tento kus pouště je skutečně ohromný, zvuk odrážející a božský…

Abu Ajneh se jmenuje toto místo a též Nabatejci na něm zanechali své stopy, neb jejich bohové nepochybně sídlili i zde. Aby ne!

Požitek z krajiny malinko kalí jistá skepse nad stavem našeho pronajatého autoparku, čitelně se zračící na tváři mé choti. Leč improvizační schopnosti a vzájemnou podporu Huétátů netřeba podceňovat, takže záhy se opět řítíme nejvyšší možnou rychlostí po překvapivě hrbolatém povrchu pouště do srdce Vádí Rum k hoře Džabal Chazzálí.

Červené duny. Větrná geometrie vprostřed fantaskních skal.

Džabal Chazzálí, pojmenovaný po jakémsi pronásledovaném zločinci, jenž se z něj vrhnul do hlubiny, aby zázrakem přistál několik set metrů níže nezraněn (z čehož plyne poučení, že spravedlnost je právem zvána slepou), protíná soutěska připomínající petrský Sík. Na skalní římse, kterou postupujeme do jejího nitra, se stěží vyhnou dva lidé a běda, srazíte-li se zde s jinou výpravou. Skalních thamudských rytin si pak příliš neužijete, což je věčná škoda. Mystérium přírodní scenérie dotvářejí vskutku kongeniálně a intenzivně toužím po hodince osamění v této rokli.

Nenechte se zmást – nádherně stylizované rytiny působí pravěce, leč nejsou, alespoň v absolutním datování. Thamuďané byl arabský kmen, příbuzný Nabatejcům, který si však uchoval svůj nomádský životní styl a archaickou kulturu. Takže vlastně v pravěku jsme…

V hlubině síku narazíte na pramen a jezírko. Vádí Rum bylo vždy bohaté vodou a zvěří, zmiňuje se o něm ve své Geografii slavný Ptolemaios pod jménem Aramaua, v Koránu je nazýváno Id a za relativně intenzivního osídlení v 7. a 8. století př. n. l. bylo známo jako Iram.

K historii arabského povstání, Lawrencovi z Arábie a osudům Husajnových synů Fajsala a Abdalláha se ještě dostaneme v Akabě, Ammánu i Azraku. Za připomenutí stojí i osud podvedeného iniciátora povstání a pretendenta arabského trůnu šarífa Husajna. Ten naplno pochopil zradu spojenců až v roce 1920, kdy Británie i Francie v duchu Sikes-Picotovy dohody neuznaly vyhlášenou arabskou nezávislost Levanty pod Fajsalovou vládou, vyhnaly ho z Damašku, přivlastnily si mandátní správu nad zájmově rozparcelovaným územím a čtyřikrát více prostředků, než je stála podpora celého arabského povstání, obětovaly na potlačení povstání v Iráku. Naslouchal jsem zrádným Angličanům. Nechal jsem se zlákat a jimi získat.

Nedosti na tom. Husajn stále trval na dodržení anglických slibů z roku 1915 a nepřestával je připomínat. Spojenému království to už notně lezlo na nervy, přivolilo tedy, aby roku 1924 napadl srdce Arábie, Husajnův Hedžáz, jeho konkuretnt Ibn Saúd. Charismatický vůdce obsadil Mekku, Medínu i Džiddu, založiv tak nový stát nazvaný Saúdská Arábie. Husejn se musel uchýlit do Akaby a prudil nadále nedbaje, že je nezvratně pozdě. Francie byla zahnízděná v Sýrii, Anglie v Palestině, syn Abdalláh vládl emirátu Zajordánsko, druhý syn Fajsal Iráku. A tak byl potížista Husajn na britské lodi deportován na šest zbývajících let do exilu na Kypru a posléze mu bylo alespoň umožněno, aby se odebral na léčení k synu Abdalláhovi do Ammánu, kde záhy skonal, nepochopiv ke své smůle základní postulát imperiální diplomacie: Cíle si nevybíráme v zájmu svých přátel, ale přátele v zájmu svých cílů…

Dodejme, že přímý Lawrencův konkurent Alois Musil, k jehož vojenské misi se ještě dostaneme, hodnotil Husajna střízlivě skepticky, pochopitelně ze svého úhlu pohledu: Mnoho nepořídil. Mimo Mekku a Tajíf dostal do své moci pouze rudomořské přístavy, které se bály válečných lodí britských. Medína zůstala při Turecku až do začátku roku 1919. V Arabii se k Husejnovi nepřidal nikdo. Eben Saúd, třebas uznal britský protektorát, válečně nezakročil, i nemůže být řeči o vzpouře v Arabii ve prospěch Dohody. Colonel Lawrence a Husejnův syn Fejsal tvořili se svými četami pravé křídlo britské armády, postupující v Palestině. Do Arábie se nedostali. (Tajemná Amra, Praha 1932, str. 406. Arábií Musil míní území Arabského poloostrova krom území Syropalestiny – pozn. MP.)

Thomas Edward Lawrence rukopis svého díla Sedm pilířů moudrosti ztratil po válce kdesi na nádraží. O pár let později bylo sestaveno znovu. Sebestředný obraz pravého hrdiny bez bázně a hany, genálního stratéga, prototypu cti, odvahy a nezištného alturismu vstoupil do dějin. Lidé zbožňují legendy a Petru O'Toolovi to jako modrookému beduínu tak slušelo… Kniha "pekelného lháře" je dodnes doporučovanou četbou anglickým vojákům sloužícím v Iráku.

A opět červené duny – nezastavil se tu snad s jednou ze svých realizací přítel Ivan Kafka?

Vesnička Rum, metropole Vádí.

Dopravní uzel, centrum moderních technologií i pohostinnosti. Bez ironie, prosím…

Pár stovek metrů dále pod skalní stěnou nalézáme ruiny nabatejského chrámu.

Nejdůslednější členové sekty stínařů si vědí rady za všech okolností.

Místní variace na téma skautského tábora nás k noclehu neláká. Akaba čeká…