ŠÓBAK / Pevnost Královské hory

Krak de Montréal, Pevnost Královské hory – či po latinsku Mons Regalis – nazvali Frankové hrad, který střežil strategické místo na starodávné Královské cestě, zajišťoval jihovýchodní hranici Jeruzalémského království a kontroloval i frekventovanou karavanní trasu na někdejší Via nova Traiana mezi rudomořskou Akabou, Egyptem a Sýrií. Na osamoceném vrchu vprostřed údolí, klesajícího pod úroveň okolní edómské náhorní plošiny, zhruba 25 km severně od Petry, jej založil léta 1115 první jeruzalémský král Balduin I.

Roku 1142 už nebyl hradem královským, ale centrem relativně samostatného panství Oultrejordain čili Zajordánsko. Jeho pán, jistý Payen řečený Lokaj, založil téhož roku dále na severu další pevnost Krak des Moabites, zkráceně jen Krak nebo arabsky al-Kerak, která se záhy poté stala novým centrem panství.

Oba Kraky byly perlami ve svatebním diadému paní Stefanie, vdovy po Milesu de Plancy, když podlehla roku 1176 svodům zajisté mimořádně mužného Brins Arnata, Urostlého Arnata, jinak jedné z nejtemnějších a tím pádem též nejzajímavějších postav dějin křížových výprav, proslulého zloducha Renauda de Châtillon.

Renaud, jenž si už jako kníže antiochijský nedal pokoj a pirátským vyplundrováním byzantského Kypru a loupežným nájezdem do arabské Sýrie si proti sobě popudil jak císaře Manuela, tak Núr ad-Dína a konec konců i tehdejšího jeruzalémského krále Balduina III., se nedlouho před svatbou s paní Stefanií vrátil ze šestnáctiletého pobytu v aleppských kobkách. Svatba s bohatou dědičkou Oulterjordain byla pro něj vítanou příležitostí vrátit se na výsluní; k svádění bohatých vdov měl zajisté všechny mužné předpoklady, neb i své původní knížectví antiochijské vyženil sňatkem s princeznou Konstancií, vdovou po knížeti Raimondovi.

Jeho vyřizování si účtů, o němž jsme se už letmo zmínili v Akabě, dopomohlo posléze k hattinské katastrofě, ztrátě Jeruzaléma a bezmála zániku křižáckých států v Levantě. Ještě předtím však Núr ad-Dínův nástupce Saladin, jemuž Renaud ležel v žaludku jako nikdo jiný (a také byl jediným Frankem, kterého po Hattinu prý vlastnoručně popravil), oblehl Královskou horu na podzim roku 1171. Hrad odolal. Jeho poloha znemožňovala účinné nasazení obléhacích katapultů, praků, věží či beranidel. Dobýt jej ztečí bylo nemožné a nikomu se to také nikdy nepodařilo. Faktem však je, že k ukončení obléhání přispěly též problematické vztahy Saladina s Núr ad-Dinem, jehož armáda se blížila od Damašku a s nímž se Saladin nijak netoužil setkat. Při dalším tažení roku 1182 se však Saladin Montréalu raději vyhnul a spokojil se s vypleněním okolí, obdařeným bohatě obilím, révou, olivami, meruňkami a cukrovou třtinou.

Další obležení přišlo po Hattinu. Pevnost odolávala bezmála dva roky, nejdéle ze všech hradů za celou historii křižáckých válek. Ženy a děti ze strádající posádky se bez naděje na jakoukoli pomoc prodávaly do otroctví obléhatelům výměnou za potraviny pro své muže za hradbami. Zoufalí obránci, většinou osleplí trvalým nedostatkem soli, posléze hrad v květnu 1189 vydali za příslib navrácení svých rodin a svobodný odchod do Antiochie. Saladin dostál své rytířské pověsti a dohodu dodržel.

Nelze nevzpomenout této heroické epizody, když se Šóbak náhle zjeví ve své samotě uprostřed přízračné krajiny, přestože většina obdivuhodných hradeb pochází až z úprav a oprav za vlády Mamlúků ve 13. a 14. století. V turistických průvodcích není – neprávem a naštěstí – příliš doporučován, takže zůstává svou fascinující atmosférou jedním z nejpůsobivějších míst, která lze na celém Blízkém východě navštívit.

Dodejme pod šóbackými hradbami k postavě Brins Arnata, o němž bude ostatně řeč ještě v Keraku, jeden nepříliš známý fakt s vazbou k naší domovině. Jeho prvá žena Konstancie mu povila mimo jiné dceru Agnes a ta zas přivedla na svět Konstancii Uherskou, provdanou za českého krále Přemysla Otakara II. Raymondova divoká krev tak kolovala po přemyslovských předcích i v žilách otce vlasti Karla IV., Václava IV. či Zikmunda…

O původní křižácké podobě hradu jsem nenašel žádných informací; průzkum teprve probíhá a během krátké prohlídky je až na výjimky zatěžko detailně rozlišit konstrukce původní od mamlúckých. Některé prvky jsou však zjevně novodobé...

Za vstupní branou, přestavěnou za Mamlúků, míjíme pozůstatky prvé ze dvou zdejších kaplí. Neliší se příliš od kaple v petrské Wueiře a jedna z jejích místností snad mohla být baptisteriem.

Fantaskní krajina jak z grafik Jiřího Johna s klikatící se Královskou silnicí a skromnými pozůstatky někdejšího podhradí. Okolí není zatím zprzněné nekontrolovanou moderní výstavbou, kterýžto osud bohužel postihl třeba právem proslulý Krak des Chevaliers.

Nemnohé dochované interiéry skrývají též nalezenou munici ze Saladinových katapultů. Hrad vynikal dokonalým zásobováním vodou – na rozdíl od jiných nebyl odkázán jen na sběrné cisterny. Po 375 schodech lze na vlastní nebezpečí sestoupit do hlubin skály k podzemnímu prameni.

Vrcholu zříceniny dominuje druhá kaple, krásná prostá trojlodní křižácká stavba připomínající spíše farní kostel než typickou hradní modlitebnu.

S nadějí, že fantastická atmosféra a hrdá samota vydrží tomuto nádhernému místu co nejdéle, jen neradi hrad opouštíme. Kerak a pokračování příběhu ničemného Renauda však čekají…