AIN DARA
stopy bohyně ištar

Přívětivá krajina severní Sýrie na hranicích Anatólie je přímo poseta sídlištními pahorky – telly, svědky mnohatisícileté historie této části Úrodného půlměsíce, pozvolna vydávajícími část svých tajemnství.

Někdy kolem roku 1200 př. n. l. se daly do pohybu kdesi daleko na severu Balkánu kmeny Dórů. Za několik desiteletí nezbyl v celém východním Středomoří kámen na kameni. Staré kultury Egeidy nevydržely nápor balkánských divochů a ve dvou vlnách se převalily přes Malou Asii a Sýrii. Mocná chetitská říše, s níž nedávno, po plichtě v bitvě u Kadeše, uzavřel Ramesse II. slavnou prvou mírovou smlouvu v dějinách a jejíž jazyk rozluštil po třech tisíciletích český vědec Bedřich Hrozný, přestala existovat.

Ony "mořské národy", jak jsou běžně nazývány (Achajce, Šerdany, Danuny, Pelištejce a další), zastavil až v deltě Nilu Ramesse II., jehož slavné vítězství je poutavě zpodobeno v chrámu v Medinet Habu. Achájové se vrátili zpět na egejské ostrovy a maloasijské pobřeží, Pelištejci (nikdo jiný než bibličtí Filištíni) se usadili v jižním Kannánu, zvaném od té doby po nich Palestinou, zajatí Šardanové zdomácněli v Egyptě, jiní osídlili Sicílii a Sardinii, v jejichž názvech na ně máme stálou památku, další dali vzniknout národu předznamenávajícímu slávu Říma – Etruskům.

Danunové – zřejmě Danaové, kmen, jehož jméno bylo synonymem homérských Řeků – se usadili též na pobřeží severní Sýrie. Hlouběji ve vnitrozemí, tam, kde se právě nalézáme, se původní obyvatelé smísili s nově příchozími Aramejci a na troskách bývalých provincií říše Chetitů vznikly nové státní útvary, které dějepisci zvykli zvát novo- či pozdně chetitskými.

Vchod na akropoli města jednoho z těchto státečků, známého dnes pod jménem Ain Dara, hlídají dva bazaltoví lvi. Přesněji – už pouze jeden, druhý byl kamsi odlifrován.

Tajemné, temné trosky chrámu, zasvěceného Ištar, "paní nebes", ústřednímu ženskému božstvu sumersko-akkadského pantheonu, bohyni smyslné lásky, ale též války a dobývání, astrální bytosti spojované s planetou zvanou později Venuše.

Jenže, aby to nebylo tak jednoduché, od poloviny 2. tisícíletí se jméno Ištar používalo též v obecném smyslu "bohyně", takže jen asi ona sama ví, komu vlastně onen chrám náležel.

Nakonec – je to skoro jedno. Na působivosti tajemného chrámu to pranic neubírá. Spíše naopak.

Božstvo je tu nadále přítomno. Jeho olbřímí stopy, metr dlouhé, vedou pouze do nitra zřícených zdí. Jeho přítomnost tu dosud pocítíte. Úchvatné místo, jakkoliv se vzpírá pochopení. Tak trochu jako Zeď nářků v Jeruzalémě.