ALEPPO
staré jako věčnost

 

To město je staré jako věčnost, ale přesto ještě mladé a nikdy nepřestalo existovat. Město zázraků! Vytrvává. Králové padají: mizí, ale zbořit město nebylo nařízeno…

Říká se, že již Abrahám procházel Aleppem cestou z Uru do Svaté země, podojil krávy na pahorku, který nyní korunuje citadela, a mléko rozdal jako almužnu.

Stejně jako cestovatele Ibn Djubaira v roce 1184, fascinuje stáří Aleppa dodnes. Arabské jméno Halab se odvozuje od halíb (mléko), památkou na návštěvu praotcovu. Pokud nějaké město může soupeřit o titul nejdéle obývaného sídla světa s Damaškem, je to jedině Aleppo.

Klínopisné tabulky dosvědčují existenci Halabu kolem roku 2000 př. n. l. Na pahorku, kde dnes trůní jedna z nejfantastičtějších pevností středověku, bylo už tehdy významné sídelní a kultovní centrum. Nicméně přeskočme přes tři tisíceletí historie tohoto místa a vstupme do citadely, zbudované především ajjúbovským panovníkem, Saladinovým synovcem al-Malikem al-Zahirem Gházím na přelomu 12. a 13. století.

Glacis, šikmý svah mohutné homole citadely, původně zářil hlazeným vápencovým obkladem, v době ohrožení ještě polévaným olejem, jako nepřístupný krystal uprostřed vodou zaplněného příkopu. Přistavit obléhací věž nebo vyšplhat po strmé, dokonale hladké mastné ploše, bylo zhola nemožné. Přesto Aleppo dvakrát neodolalo mongolským hordám, prvně v roce 1260 a pak pod velením Timurovým znovu roku 1400. Citadela byla poškozena; katapulty, trebuchety či balisty a vposled i děla měly nezanedbatelnou účinnost; nikde jsem však nenalezl zmínku o tom, že by byla dobyta ztečí.

Konec strmého mostu dlážděného kameny s protismykovou úpravou, aby koním příliš nepodklouzávaly podkůvky, uzavírá bašta, která by sama o sobě mohla být hradem.

 

Ve vstupní bráně však pohříchu narážíme na zeď; vpravo v bok a stojíme před mohutnými původními kovanými vraty, prvními ze třech. Bránu chrání reliéf dvou okřídlených dvouhlavých draků, motiv hojně používaný na ochranu před veškerým neštěstím.

Cesta se v bráně lomí v pravém úhlu ještě pětkrát připomínajíc labyrint, z jehož klenby dštilo na nezvané návštěvníky otvory v klenbě všelijaké neřádstvo, vroucí olej, oheň a síra.

Kdože má spočívat v onom uctívaném katafalku? Svatý Jiří, považte…

Ještě odbočka do nepříliš vlídných prostor sklepení, pamatujících nářky mnohých nevěřících – své poslední truchlivé dny zde strávil oslepený titulární hrabě z Edessy Joscelin, šestnáct let tu živil svou nenávist antiochijský kníže Renaud ze Châtillonu, v železech zde čekali na vykoupení po bitvě u Artáhu roku 1164 další antiochijský kníže Bohemund II., tripolský hrabě Raimond i Hugo z Lusignanu a mnozí další…
 

…a jsme v citadele, pár kroků od Abrahámovy mešity, kde byl po staletí uchováván kámen, na němž patriarcha usedl při dojení skotu, mimoděk tím dávaje místu jméno trvající dodnes.

Uličky citadely zároveň sváděly kapalinu nejcennější – vodu, nikoli krev – do podzemních cisteren.

Prvé období rozkvětu Halabu v 18. stol. př. n. l., kdy byl metropolí království Jamchad, sahajícího od Mezopotámie ke Středozemnímu moři, ukončil vpád Chetitů, s nimiž se ostatně zanedlouho též setkáme ve fascinujícím chrámu v Ain Dara. Na pahorku se na staletí usídlil chetitský bůh Tešuba, jehož kultiště je nyní předmětem zevrubného archeologického výzkumu. Chetity vystřídali Assyřané, Novobabylóňané, Peršané. Po jejich porážce Alexandrem Makedonským nově město založil Seleukos Nikátor mezi lety 301–281 před Kristem, pokřtiv jej v panhellénském duchu Beroia. Šachovnicový půdorys Beroie lze dosud vysledovat v súcích pod citadelou. Pak přišli Římané, po nich Byzantinci a Beroia se opět stala Halabem.

Historie zná tisíce bitev. Jen několik desítek z nich změnilo svět. Jen několik změnilo svět na celá staletí. Mezi nimi na čelném místě stojí střet u řeky Jarmuku jihovýchodně od Genazaretského jezera, kde 20. srpna roku 636 – po čtyřměsíčním vyčkávání – rozprášili divocí arabští jezdci v písečné bouři dvojnásobnou přesilu Byzantinců, jejichž padesáttisícová armáda byla prakticky totálně zničena. Císař Hérakleios, nedávný vítěz nad sasánovskou Persií, rezignovaně opustil Antiochii a vrátil se do Konstantinopole. Svatá země, Sýrie, záhy i Egypt a celý Blízký východ se staly arabským územím a jsou jím dodnes.

Arabské armádě u Jarmuku velel geniální Chálid ibn al-Valíd, týž, který ve stejném roce dobyl Aleppo. Byzantinci se sice ještě roku 962 do města vrátili, když je pokořil císař Nikéforos Fókas. Srovnal sice Aleppo se zemí, avšak šlo už jen o pouhou epizodu.

Na vrcholku citadely je půvabná malá Velká mešita, založená Gházím, s krásným mihrábem.

Pohled na město z výšin citadely je impozantní. Přes veškerou betonářskou globalizaci stále ještě lze potvrdit výrok H. V. Mortona z jeho knížky In the Steps of St. Paul: Žádné město Východu na mne nezapůsobilo mystrióznějším dojmem.

12. a 13. století byla ve znamení bojů s křižáky, kteří však toto důležité středisko na cestě do Jeruzaléma nikdy nezískali. Již Núr ad-Dínovi se podařilo spojit Aleppo a Damašek pod vládu jednoho panovníka; celý arabský svět však proti Frankům sjednotil až Saladin. O rozkvětu Aleppa za vlády jeho synovce Zangího už byla řeč. Dobu křížových výprav si běžně představujeme jako nekončící sérii střetů a bitev; faktem však je, že konflikty byly spíše epizodami – jakkoli významnými – v dlouhých obdobích relativního klidu, přejícího obchodu.

A právě čilé obchodní styky s přímořskými franskými státy v Levantě a jejich prostřednictvím též s Benátkami vedly k bohatství a rozkvětu kultury a řemesel. Město záhy proslulo emailovým sklem, látkami, keramikou, kovovými výrobky a skvělým řezbářstvím. Roku 1260 se však od východu přihnaly mongolské hordy. Aleppo bylo vypleněno, jeho poslední ajjúbovský vládce al-Násir Júsuf II. zajat a zavražděn.

Cestou zpět kolem zbytků ajjúbovského Paláce slávy, který shořel při Gházího svatební noci – jež musela být zjevně vskutku ohnivá – se zastavujeme v hammámu, lázni, naležející již etapě vlády Mamlúků. Jejich sultán Bajbars dokázal porazit Mongoly u Ain Djalút a Aleppo začalo opět povstávat z trosek.

Vracíme se, kudy jsme přišli; jinudy to ostatně nejde.

Ani rozsáhlá přestavba citadely za posledního mamlúckého sultána Kánsú al-Ghaurího nezabránila dobytí města Osmany počátkem 16. století. Bohatství města, které se stalo jednou z nejdůležitějších obchodních křižovatek Blízkého východu, nadále rostlo. Hedvábí, koření, káva, indigo a další zboží zaplnilo kilometry místních súkú a khanů. Osmanská architektura také nejvíce ovlivnila podobu města, přetrvávávající dodnes. Aleppo se stalo i předmětem obdivu Evropanů; Orient Express sem mezi mnohými jinými dopravil i Agathu Christie.

Chcete-li maximálně zažít atmosféru vskutku orientální, prostou davů turistů, súky nezavalené suvenýrovým šuntem, které se za staletí změnily jen pramálo, stále ještě autentickou atmosféru arabského, nanejvýš pohostinného a přátelského Blízkého východu, nejezděte do kosmopolitního Damašku, natož Káhiry. Jeďte do Aleppa.

Pár fotek na důkaz místo dlouhých komentářů…
 

Velkou mešitu založil asi 80 let po dobytí města umajjovský chalífa Sulajmán v zahradě bývalé byzantské katedrály. Snažila se dosáhnout svého vzoru – Ummajovské mešity v Damašku. Nakolik se jí to podařilo, těžko dnes soudit. Mramor a mozaiky byly zničeny při dobytí města Nikéforem Fókasem, stavba mnohokrát renovována. Mimochodem – minaretem se nenechte zmýlit! Čtyřboké minarety jsou sice typické pro umajjovskou architekturu, tento však nechal postavit až seldžucký vládce Tutuš v 11. stol. Patří k nejkrásnějším v celé Sýrii.

Na nádvoří mešity plyne čas jinak, plyne-li vůbec…

 

Vzácná chvilka odpočinku v zahradě muzea, v jehož nitru naleznete úžasné exponáty z Mari, Ebly, Ugaritu, Ain Dara, míst, která jsme už navštívili, nebo ještě navštívíme.
A z mnohých dalších.

Nu, a kde jinde skončit, než pod citadelou na tradiční aleppské laskomině – šálku silné arabské kávy. Pravda – stolky nejsou zcela v duchu místní řezbářské tradice, šálky rovněž neupomínají na slávu aleppské keramiky a obsluha poněkud pokulhává, ale co. Snaha se počítá. A kafe bylo skvělé!