APAMEA
megapolis na orontu

Apamea měla zkrátka smůlu. Jsouc zastíněna nedalekou Antiochií, nevstoupila do obecného dějepisného povědomí a o její existenci dnes ví málokdo, mne nevyjímaje. Tím větší šok návštěvníka čeká. Přijíždí do jednoho z největších měst hellénistického a římského světa.

Projíždíte-li planinou nad údolím Orontu zhruba 50 km severně od Hamy, můžete si v jedné chvíli pomyslet, že vás šálí zrak nebo že úpal vykonal své. Rovinu náhle protne do nedohledna se táhnoucí sloupořadí, po chvíli doprovázené ruinami mohutných hradeb.

Přijíždíte-li říčním údolím, mezi nepříliš vzhlednými domy současného městečka byste mohli snadno přehlédnout zbytky budov a hradeb bývalé citadely. Anebo byste jim, už poněkud znaveni nesčetnými ruinami tu i onde, prostě nemuseli věnovat pozornost, netušíce, co tají planina, na níž z údolí nelze dohlédnout.

Když však stanete u severní Antiošské brány bývalého města, naskytne se vám v plné kráse pohled, který jinde neuvidíte.

Do dvoukilometrového nedohledna se táhnou kolonády carda, hlavní ulice města, bezmála 40 m široké, z čehož 20 metrů připadá na dlážděnou vozovku. Zbytky obchodů, portiků a dalších veřejných staveb lemují tento nejúžasnější dochovaný bulvár antiky.

Jen pro srovnání. Hlavní třída v Damašku má 1,5 km při šířce 25 m, obdivovaná kolonáda v Palmýře 1,2 km při stejné šířce, v Aleppu (resp. Beroii) pouhý kilometr, slavná hlavní třída jordánské Džeraše, staré Gerasy, už se svými 800 metry pomalu "nestojí za řeč".

Parametrům hlavní ulice odpovídají i parametry města samotného. Založeno na pravidelném šachovnicovém půdorysu s hlavním severojižním cardem a dvěma kolmými decumany, je obklopeno 6,5 kilometry hradby, zpevněné za Justiniána desítkami hranolových věží a prolomené sedmi momumentálními branami. Uvnitř hradeb žilo 500 000 obyvatel, dohromady s příměstským osídlením plný milion!

Dodejme jen, že milion stálých obyvatel měl císařský Řím. Rozlohou sice Apamea trochu zaostává za Antiochií, která soutěžila o titul druhého nejdůležitější metropole své doby s Alexandrií překonávajíc ji minimálně v tom, že jako první město vůbec měla v noci osvětlené ulice.

Antiochie však měla do hradeb zahrnutou i velkou neobydlenou plochu prudkého svahu hory Siplius a počet jejích obyvatel v době největšího rozkvětu se odhaduje na 200 000. Tak či onak, procházejíce Apameou poznáváme třetí či čtvrté největší město hellénisticko-římského světa.

Kde se tyto megapole, jejichž civilizační úrovně dosáhla Evropa až na prahu moderní doby, vůbec vzaly?

Za vše může Alexandr Veliký a nezměrné bohatství, jehož se zmocnil při svém neopakovatelném tažení. Alexandrii založil sám a rozkvátala dále i po jeho smrti, kdy se stala sídelním městem jednoho z dědiců říše a zakladatele poslední řecké dynastie egyptských faraónů, Ptolemaia Sotéra.

Jiný z Alexandrových důstojníků pak stál u vzniku čtveřice měst, pojmenovaných po členech své rodiny. Antiochie vzdávala úctu otci, Apamea perské manželce Apamě či Afamii, Laodikeia – dnešní Lattakia – upomínala na matku a Seleukeia nesla vlastní jméno zakladatele, Seleuka I. zvaného Nikátor čili Vítěz.

Vodovody ze skládaných keramických trubek rozváděly vodu do nymfeí, lázní i soukromých budov. Dnes jsou zanesené pískem a trubky povolují pod podrážkami hopsajících turistů.

Se Selukem Nikátorem jsme se setkali už v Aleppu a stojí za to mu při procházce cardem věnovat ještě trochu pozornosti. Mladý důstojník došel sice uznání u samotného Alexandra, nepatřil však do okruhu jemu nejbližších. Do nelítostného zápasu o části pohádkové říše se přímo zapojil v okamžiku, kdy se dvěma dalšími důstojníky vstoupil do stanu manžela Alexandrovy sestry a pretendenta jeho trůnu, Perdikka.
Meče tří vrahů vykonaly své a vděční Perdikkovi konkurenti odměnili Seleuka vskutku velkoryse – stal se satrapou Babylónie.

K definitivnímu rozdělení impéria došlo až 22 let po Alexandrově smrti, kdy roku 301 Seleukos společně s Lysimachem porazil u Ipsu armádu Antigona Jednookého – jediného z Alexandrových druhů, který usiloval o udržení jednoty říše – a jeho syna Démetria, slavného Poliorkéta, Bořitele měst.
(V malé odbočce připomeňme, že z prodeje opuštěných Poliorkétových obléhacích stojů po neúspěšném obléhání Rhodu financovali jeho vděční obyvatelé slavný kolos, jeden z divů světa.) Seleukovou odměnou po vítězné bitvě byly všechny země na jih od Tauru a vláda nad celým východem teprve nyní definitivně zaniklého Alexandrova impéria.

Když před lety vítal Seleukos Antigona v Babylónu, oslnil všechny orientálním přepychem a nevídanou nádherou. Není divu, že babylónská měřítka vtělil rok po Ipsu do založení nové metropole své říše, Antiochie, i dalších ze čtveřice jím založených měst včetně Apamey.

Seleukos nesl velmi nelibě, že část jeho kořisti, jižní Sýrii, obsadil zavčas Ptolemaios. Nevystoupil však proti němu; byl mu zavázán za počátek
své kariéry v babylónské satrapii a byl jedním z mála tehdejších vládců, kteří se svým závazkům nezpronevěřili. Strategický význam Apamey na křižovatce cest a blíže hranic Ptolemaiovy egyptské říše však byl zřejmý. Úrodné patviny umožnily soustředit zde jízdní jádro armády; podle Strabóna bylo v Apamei 30 000 kobyl, 3 000 hřebců, jakož i 500 válečných slonů, ukořistěných před několika lety při tažení do Indie.

Zajisté – architektura, kterou vidíme kolem sebe, Seleuka nepamatuje. Pro Řím získal město při svém slavném tažení roku 64 př. Kr. Pompeius. Navštívil je Marcus Antonius provázený Kleopatrou při své návratu z tažení proti Arménům.

Zlatá éra jeho rozkvětu začala rekonstrukcí po zemětřesení roku 115.
Co započal Traianus, dokončil Marcus Aurelius. Z druhého století je většina staveb, kterými procházíme, včetně kolonád carda. Ve městě našla zimní domov elitní II. legie Parthica. Obchod vzkvétal a dařilo se
i múzám. Do daleka se šířil vliv místní filosofické novoplatónské školy.

Plocha města je prozatím prozkoumána jen z velmi malé části. Vykopávky zde zahájila roku 1934 belgická expedice, poté je převzal Syrský úřad pro starožitnosti. Stará Alexandrie zmizela pod ulicemi současného velkoměsta, Antiochie rovněž. Apamea tak může být neopakovatelným příkladem antického velkoměsta, nedotčeného pozdějšími zásahy.

Ale to už fascinující kolonády carda opouštíme a u křižovatky s jižním decumanem, sloužícím dopravě dodnes, se uchylujeme do stínu Apamee Cham Cafeteria, kde nám dělá roztomilou společnost rozdováděný synek pana kavárníka.

Východní katedrála, atriový kostel nebo centrální kostel připomínají slávu Apamey za časů Byzance. Byla významným centrem monofyzitské věrouky, prohlášené posléze za herezi, hlásající jedinou (monos = jeden, fysis = přirozenost) přirozenost Kristovu, a to výhradně božskou, nikoli lidskou. Počátkem 5. století se Apamea stala metropolí provincie Syria Secunda a sídlem biskupa.

Roku 573 město dobyli, vyrabovali a vypálili Peršané. Zopakovali si to ještě jednou léta 612, jsouce o šestnáct let později opět vyhnáni Byzantinci – o vítězi, cisaři Hérakleiovi, jsme se už zmiňovali v Aleppu. Definitivní úpadek znamenalo dobytí celé Sýrie Araby po epochálním vítězství u Jarmuku.

Citadela budiž připomínkou poslední slavné éry města poté, kdy jej roku 1106 dobyl Tankred, jeden z vůdců první kruciáty, princ galilejský a regent antiochijský, divoký synovec dobyvatele Antiochie Bohemunda z Tarenta.

Tankred byl již 7 let mrtev, když arcibiskup z Apamey žehnal zbraním tisícovky rytířů a čtyř tisíc pěšáků jeho synovce a nástupce Rogera
před bitvou s osminásobnou přesilou Turků vedených Ilgházim.
V horkém dni 18. června 1119, dusíce se prachem zvířeným od jihu vanoucím chamsínem, zaútočili křižáci v dokonalé formaci, snažíce se prorazit turecké obklíčení. Podařilo se to pouhé stovce z nich. Ti, kdož nepadli, byli zmasakrováni buď hned po bitvě, nebo pro potěchu obyvatel Aleppa o pár dní později. Katastrofou v místě, zvaném od těch dob Ager sanguinis – Krvavé pole, padl mýtus o neporazitelnosti Franků
v Levantě. Pouhou nedůsledností Ilgáziho nebyla tehdy obsazena Apamea i Antiochie, ponechané prakticky bez ochrany. Apameu dobyl až roku 1149 Núr ad-Dín. Zkázu dokonalo zemětřesení osm let poté. Z někdejšího velkoměsta zůstala jen zastávka poutnických karavan na cestě z Istanbulu do Mekky.

Zlatou éru milionové metropole si nostalgicky připomeňme ještě pod hradbami naproti citadele. Toto místo bylo ve druhém století po Kristu jedním z největších divadel antického světa. Průměrem 139 metrů překonávalo o plných 37 metrů Bosru a kapacita musela notně převyšovat 10 000 diváků. Z těch, které známe, jej předstihují pouze velká divadla v samotném Římě, Pompeiovo a Marcellovo, s kapacitou údajně zhruba dvojnásobnou.

Na jeho nádvoří jsme mimochodem zaznamenali teplotní rekord syrského výletu – 47 °C.

V chládku a přítmí čtyřkřídlé budovy jsou
do betonu zalité transferované mozaiky z apamejských domů.

Onen chládek je jediným kladem jinak zcela otřesné instalace. Mozaiky vyrvané ze svého přirozeného prostředí a kontextu tiše žalují…

Samy o sobě jsou ovšem fantastické. Zde Sokratés a mudrci, 3. čtvrtina 4. století, z budovy předcházející východní katedrálu. Betonová patlanina je ryze současná.

Interiér karavanseraie je skvěle zachovaný a odhlédneme-li od nesmyslné instalace, lze si snadno představit slintající velbloudy a znavené poutníky směřující ke středobodu muslimského světa, Mekce. Jalla! Pokračujme dále…

Spor Nereid s Kassiopeiou, soudcovaný Poseidónem, jenž potrestal Kassiopeinu chlubivost sesláním mořské obludy, což mělo posléze za následek známou historii o obětování Kassiopeiny dcery Andromedy a likvidaci dotyčného monstra hrdinným Perseem, zde v podání apamejského mozaikáře ze 3. čtvrtiny 3. století.

A spousty úžasných ornamentů, loveckých výjevů – a betonu.