DURA EURÓPOS
pompeje syrské pouště

 

Když jistý kapitán Murphy z britského expedičního sboru vykopal roku 1921 v místě zvaném Salihije místo miny pomalovanou omítku, nikdo ještě netušil, že nález zásadně změní pohled na židovské a raně křesťanské umění.

Město, jehož semitské jméno Dura nezní durově tvrdě žádnou náhodou, znamenajíce "pevnost", však nebylo žádným idylickým domovem Múz. Založil jej roku 312 př. n. l. jeden z diadochů, dědiců Alexandrovy říše, Seleukos I. Níkátor jako vojenský opěrný bod mezi velkými posádkovými městy Apameou (do které ještě dorazíme) a Seleukií na Tigridu. Pevnost pojmenoval Európos podle svého rodného města v daleké Makedonii; strategicky výhodná poloha zajišťovala kontrolu celého středního toku Eufratu. Realizaci ambiciózního plánu výstavby na striktně geometrickém půdorysu komplikovaly stálé boje s Parthy, kteří nakonec Duru po polovině 2. století př. n. l. obsadili. Semitské obyvatelstvo vtisklo původně hellénistickému městu výrazně orientální charakter. K Římské říši je po vítězství nad Parthy připojil až v roce 115 císař Traianus. Nikoli nadlouho. Už jeho nástupce Hadrianus posunul hranici impéria opět západněji a vrátil Duru Parthům.

V roce 161 postihlo město katastrofální zemětřesení. Římskou kolonií se stalo teprve v roce 211; nedlouho poté začal na východě vyrůstat Římu nový hrozivý protivník, střídající Parthy − sasánovská Persie. V Európu se etablovala římská posádka s palmýrskými kohortami, místní generál se honosil titulem Dux Ripae (tedy Velitel břehu) a urychleně započala opětovná výstavba města a oprava jeho opevnění. Sasánovci na Duru několikrát udeřili a v roce 256 ji Šápur I. dobyl. Rozhodl se město zničit; obyvatelstvo bylo posláno do vyhnanství. Relativně krátká, o to však bohatší historie Dury Európos se uzavřela.

 

Palmýrská brána. Město dodnes obklopuje 26 mohutných věží spojených hradbami 3 m širokými a 9 m vysokými.

Snad nikde jinde se neprotnul Východ se Západem jako zde. Řekové, Parthové, Římané, Palmýřané, Židé, kosmopolitní společenství mnoha jazyků a naboženství. Na plánu města nacházíme čtyři chrámy Diovy, jeden Artemidin, jeden Adonisův, vedle svatyně semitského Atargatise, palmýrského Béla, Aphlada, perského Mithry, populárního v pozdním císařském Římě, Jupitera... A nikoli vposled − kapli křesťanskou a velkou židovskou synagogu, kolem níž právě procházíme.
 

Ruiny synagogy. Židé 3. století na svých mozaikách, sarkofázích a malbách nebrali příliš v potaz zákaz Tóry zobrazovat lidské či zvířecí podoby. Zdejšími malbami se v nádherné syntéze prolíná antická tradice se starozákonním obsahem, vše v perském íránském hávu. Od soudobého rabínského pojetí babylónského i jeruzalémského Talmudu se odlišují výrazně mesianistisckou tendencí. Neodolávám a připojuji pár jejich − sice mizerných, ale přesto − reprodukcí. (Ikonografický popis se v různých publikacích liší.) 

Rekonstrukce bloku se synagogou. Pohled zhruba odpovídá fotce nad kresbou. Vlastní synagoga je budova za nádvořím těsně u hradeb. Malby jsou datovány do roku 245, tedy pouhých 9 let před zničením města.
 

Rekonstrukce interiéru synagogy s transferovanou malbou v Damašském muzeu.
Ezechiel v údolí kostí.
 

Izraelité se navzájem pobíjejí kvůli nenávisti a chamtivosti.
Samuel korunuje Davida za krále.
Prorok čte zákon.

 
 

Bůh trestá Izraelity.
Filištíni se zmocňují Archy úmluvy.
Smrt tří makabejských bratrů.
 

Mojžíš rozbíjí skálu, 12 pramenů vody a 12 kmenů izraelských.
Uctívači telete potrestáni zaživa i po smrti.
Mojžíš v údolí Tuwa dává boty pod strom a Bůh k němu hovoří.

 
Malý Mojžíš odmítá všechny chůvy a Bůh ho navrací jeho matce.
Prorok Eliáš a zázrak pohlcení plamene obětovaným býkem.
Áron se objevuje mezi svým lidem.
 
Faraón a jeho úředníci registrují těhotné ženy, aby mohli pobít jejich prvorozence.
Zachránění Mojžíše faraónovou dcerou.

 
 

Přežití Izraelitů s Mojžíšem a Áronem, uzavření přechodu přes moře, v němž hyne faraonovo vojsko.
Praotec Abrahám.

Mojžíš vyvádí Izraelity z Egypta.
Jeruzalémský chrám.
 

Západní část města sloužila římské posádce; vedle zbytků praetoria nacházíme palmýrský Bélův chrám, mithraeum i nezbytné lázně.
 

Hluboké wádí usnadňovalo na této straně obranu města.
 

Břeh Eufratu od paláce Velitele břehu na břehu.
Mohutná nová citadela, vybíhající původně klínem hradeb až do záplavového pásma Eufratu, je z valné části dílem Sasánovců z 1. století.

Ach ty rekonstrukce...
Spárořez kamenného zdiva naznačený v omítkové plombě.
 

Novou citadelu odděluje od města údolí, nad nímž se vypíná prvotní citadela seleukovská.
 

Stará citadela nad wádí, rozdělujícím napříč východní část města. Naproti citadele se vypínal chrám Dia Thea.
 

Nová citadela od staré citadely.

Rekonstrukce několika městských domů poskytuje výbornou představu o původní zástavbě. Náznak cesty, jak by bylo možné zachovat i nálezy nástěnných maleb či mozaik in situ. Lze si představit podobně rekonstruovanou synagogu s restaurovanou malbou uvnitř a rozhodně je to představa příznivější, než exploatace naleziště, vždy drastické transfery nálezů a jejich iluzivní muzeální prezentace ve všemožných koutech světa.
Epiteton Pompeje Syrské pouště rozhodně nepřehání. Kroky po ztvrdlém povrchu dosud nevykopaných částí města duní ozvěnou pohřbených domů.
 

Jedním z důvodů mé cesty k Eufratu byly malby raně křesťanské svatyně v Európu. Jsou ještě starší než synagoga, z 30. let 3. století a představují jediný (!) soubor křesťanských maleb z dob před Milánským ediktem (313) a nejstarší dochované malby s novozákonní tématikou vůbec (!!). Byly nalezeny v místnosti soukromého domu upravené na baptisterium při hradbě jižně od Palmýrské brány.

Ve své naivitě jsem teprve na místě samém zvěděl, že pro jejich shlédnutí bych si musel zalétnout na opačný konec světa, do galerie Univerzity v Yale v New Haven ve státě Connecticut. Nezdá se vám to absurdní? Mně ano...
 

Tak tedy alespoň pár fotek onoho domu...

...jak to vypadalo při nálezu maleb...

...a jak to vypadá dnes v Novém Havenu. Krom celkové tvrdosti kontrastu s novými bílými (proč, proboha?) omítkami stojí za pozornost třeba změna proporcí celého prostoru; povšimněme si rozdílu vzdálenosti mezi malbou sarkofágu a sloupkem křtitelnice... Ať tak či onak, nikde nenalezneme starší Kristův hrob s třemi Mariemi, Uzdravení chromého, Krista kráčejícího po vodě či Milosrdného Samaritána.

A tak odcházíme kudy jsme přišli.