KRAK DES CHEVALIERS
kost v hrdle muslimů

Tento fascinující hrad zná každý, kdo jen letmo zavadil o středověk či neignoroval zcela učebnice dějepisu na obecné škole. Je nemnoho staveb, o nichž se píše povýtce v superlativech. Jistý arabský dějěpisec jej nazval kostí v hrdle muslimů, jiný, nám už známý Ibn Djubair, si postěžoval po návštěvě nedalekého Homsu: Co soudíte o městě, které je jen několi mil vzdáleno od Hisn al-Akradu, nepřátelské pevnosti, kde můžete vidět jeho ohně a odkud může nepřítel podniknout každým dnem na vás nájezd? Pro Ondřeje z Maďarska byl klíčem ke křesťanským zemím, pro Lawrence z Arábie nejlepším hradem na světě.

Snad nejcitovanější výrok oxfordského historika umění T. S. R. Boase praví: Čím je Parthenón pro řecké chrámy a Chartres pro gotické katedrály, tím je Krak des Chevaliers pro středověké hrady. Vrcholným příkladem, jednou z velkých staveb všech dob.

Ibn Djubair mimoděk vystihl zásadní strategický význam místa, ovládajícího široké údolí mezi Homsem a mořským pobřežím, kde se odedávna střetávaly zájmy mocností k ovládnutí celé Syropalestiny. Nikoliv náhodou došlo právě nedaleko odtud, u starověké Kadeše, ke slavné bitvě Ramesse II. s Chetity. Z vrchu zvaného Jebel Kalakh lze kontrolovat nejen cestu z vnitrozemí k přístavům v Tartúsu a Tripolisu, planiny u Homsu a Hamy a přístupy od Damašku či Aleppa, ale i vstup do úrodného údolí Bekaa sevřeného pohořími Libanonu a Antilibanonu.

Strategický význam místa vedl emíra z Homsu ke stavbě prvotní pevnosti v roce 1031. Ta však snadno podlehla vojsku hraběte z Toulouse Raimonda de Saint-Gilles, jednoho z vůdců prvé kruciáty, který znaven již spory s Bohemundem z Tarenta vzdal se v lednu 1099 nároků na dobytou Antiochii a kajícně bosky v poutnickém šatě vyrazil k Jeruzalému. Raimond pevnost neobsadil, emír z Homsu ji záhy získal zpět, avšak už po roce ho opět vyhnal Bohemundův synovec, divoký Tankred. Stala se součástí Tripoliského hrabství; během následujících deseiletí však vyvstala nutnost křižáky získané pozice zabezpečit a upevnit.

Tomu posloužila celá síť městkých pevností i hradů, budovaná zejména díky nevídanému zbohatnutí mezitím etablovaných rytířských řádů, templářů a johanitů. A právě rytířům sv. Jana Jeruzalémského postoupil Raimond II. roku 1144 starou pevnost. Ti ji začali neprodleně zvelebovat a po zemětřesení roku 1170 ji proměnili ve své ústřední sídlo a jeden z hlavních opěrných bodů křesťanských států v Levantě.

Nikoli most, ale akvadukt mizí v hradbě na nejohroženější jižní straně. Do hradu vstupujeme od východu mohutnou branou s pozdějšími arabskými nápisy.

Jak hrad přišel ke svému jménu, které připomíná jordánský Kerak? Kerak je obecně pevnost; zdejší arabská tvrz se nazývla Hisn al-Akrad, což Frankové zkomolili na Le Crat a podle zvukové analogie s kerak posléze na Krak. Nu, a protože patřil johanitům, řádu rytířskému, tak na Krak des Chevaliers neboli Pevnost rytířů.

Hned za branou lze odbočit do ohromných stájí (celkem šlo na Kraku zaopatřit až tisícovku koní)…

…nebo pokračovat krytou rampou do nitra hradu.

Přístupová rampa se v další věži ostře lomí k bráně do vnitřního hradu. Volíme jinou cestu a vstupujeme do stísněného prostoru pod jižní stranou jádra hradu. Glacis, typický prvek místní vojenské architektury (vpomeňme Aleppa, ale i daleko starších příkladů v Ugaritu či Bejrůtu), propůjčující stavbě ohromnou stabilitu a odolnost, spadá do vodního rezervoáru, napájeného oním akvaduktem, sloužícího i jako příkop, bránící v další cestě.

Není jiné možnosti, než zamířit opět do mohutné galerie při jižní vnější hradbě, sloužící původně jako další stáje.

Ze spoře osvětleného vnitřku se vynořujeme pod jihozápadní věží úchvatného kompaktního masivu vnitřního hradu.

Pevnost, soudobou vojenskou technikou prakticky nedobytná, odolala bez problémů dvěma obležením ve druhé půli 12. století. Vylámali si na ní zuby jak Núr ad-Dín v roce 1163, tak Saladin po svém vítězství u Hattínu, který se o nějaké vážnější dobývání ani nepokusil. Krak tak zůstal i po hattínské katastrofě a následné Saladinově kampani jedním ze sedmi zbývajících opěrných bodů křižáků v Levantě; dalšími byly temlářské hrady Beaufort a Chastel-Blanc, johanitský Marqab, templářská pevnost v Tortose a města Antiochie, Tyros a Tripolis.

Vystupujeme na jižní vnější hradbu. Z přilehlého návrší, právě odtud, odkud jsme pořizovali celkové úvodní snímky hradu, zahájily bombardování Kraku mangonely a trebuchety mamlúckého vojska sultána Bajbarse, jenž Franky z duše nenáviděl. Nezapomněl jim, že zprvu podporovali Mongoly při jejich vpádu (nebylo to tak úplně nepochopitelné, matka Velkého chána Möngkeho byla hluboce věřící křesťankou a manželka chánova bratra a bezprostředního Bajbarsova soka Hülegüho rovněž). Poté, co porazil Mongoly u Ajn Džalúd, vlastnoručně probodl svého sultána Kutuze a zaujal jeho místo, byl odhodlán s křižáky jednou provždy skoncovat. Měl pro to všechny předpoklady. Absenci jakékoli morálky, vojevůdcovské a státnické schopnosti, inteligenci. Svou mohutnou postavou, tmavou pletí, rudými vlasy, jedním okem modrým a druhým bílým – slepým, přes které se táhla jizva, jakož i nikoli vybranými mravy a bezpříkladnou krutostí, vzbuzoval patřičný respekt a děs.

Roku 1264 dobyl Nazaret. Akkon ještě odolal. 1265 srovnal se zemí Caesareu a Haifu, jejíž obyvatelé byli vyvražděni. Obležení templářského Athlitu vzdal a zamířil k Arsúfu. Zdecimovaná johanitská posádka za příslib volného odchodu hrad posléze vydala. Nepřežil ani jediný. Roku 1226 tažení pokračovalo. Akkon opět odolal, templářský Safed rovněž, avšak podařilo se mu lstí donutit syrskou posádku k útěku a templářům nezbylo, než vyjednávat. Historie se opakovala. Hrad byl výměnou za svobodný odchod vydán. Všichni templáři sťati. Na dobytých územích vypukl nemilosrdný teror, kdy křesťané byli bez výjimky vražděni na potkání. 1268 se objevil pod hradbamii Antiochie, za necelý týden ji dobyl a následný masakr vyvolal hrůzu a děs i mezi muslimy. 21. února 1271 oblehl Bajbars Krak des Chevaliers.

V plášti hranolové jižní bašty dodnes rozpoznáte kvádry, které zacelily rány po Bajbarsových katapultech. Okrouhlá věž vedle akvaduktu nevydržela a 31. března pronikli mamlúci do vnějšího hradu. Vnitřní hrad však byl nad jejich síly. Zbývající posádka, pouhé dvě stovky obránců, si však uvědomovala bezvýchodnost situace bez naděje na jakoukoli pomoc a 7. dubna se vzdala výměnou za volný odchod se slibem, že navždy opustí Levantu. Stal se zázrak – Bajbars tentokrát slib dodržel. Posádka byla bezpečně eskortována do Tripolisu.

Kost z hrdla muslimů byla vytažena a klíč ke křesťanským zemím navždy ztracen. Pomoc anglického následníka trůnu, prince Eduarda, už nebyla nic platná. Uzavřel sice s Bajbarsem příměří, ten na něj poslal nájemného vraha, princ však přežil a po několika měsících se vrátil do Anglie. Bajbars zemřel v červenci 1277, když omylem vypil otrávený kumys, připravený pro jednoho z jeho nepřátel. S čím kdo zachází…

Ještě předtím nechal opravit Krak a pilíř nesoucí klenbu nově postavené věže, u které do hradu pronikl, opatřit svým titulem: Zjevný král, pilíř světa a víry, otec vítězství.

Severozápadnímu nároží vnitřního hradu dominuje
Věž královské dcery s horními patry už arabskými.

Prostory dolního hradu na severovýchodě. Kam s těmi židlemi, pánové?

Dokončujeme okruh kolem vnitřního hradu…

…a další krytou chodbou vstupujeme na jeho hlavní nádvoří.

K velké hale byla ve druhé polovině 13. stoleté přistavěna krásná gotická lodžie, spolu s katedrálou v Tortose nejelegantnější křižácká stavba v Sýrii.

Naproti lodžii prostupuje hradbou románská kaple z prvé fáze johanitské výstavby hradu (1142–1170).

Nikoliv kazatelna, ale minbar, modlitební pulpit, svědek proměny kaple v mešitu za Mamlúkú.

Ba i nástěnné malby nalezly uplatnění ve strohé pevnostní architektuře.

Hradbu západní části vnitřního hradu lemuje 120 metrů dlouhá galerie, sloužící k ubytování části posádky, čítající 2000 osob; jiné prameny uvádějí až 5000.

Inu, taková síla lidí měla své potřeby, k jejichž uspokojení sloužily i příslušně dimenzované latríny.

Ke střední části chodby přiléhá velká hala, ústřední reperezentativní sál hradu se vznosnou křížovou klenbou, dlouhý 27 a široký 7,5 metru.

Halu s lodžií propojuje krásný portál.

Většinu prostoru nádvoří zabírá nízká masivní budova skladišť a zásobáren. Její klenba na mohutných pilířích nese plochou střechu, vytvářející další výškovou úroveň.

Přes ní se dostáváme až na ochoz hlavního donjonu ve středu jižní hradby a celý vnitřní hrad máme jako na dlani. Vlevo podlouhlá plochá střecha velké galerie, přerušená bastionem, k němu přiléhá velká hala s lodžií, naproti hranol kaple s velkým obloukem předsíně, vpravo od ní ubytovny mužstva, vstupní brána a skladiště, v popředí plochá střecha pilířové haly zásobáren a zcela vzadu se tyčící Věž královské dcery.

Pohledem na Věž dozorců, sídlo johanitského velmistra, na jihozápadní předpolí, z něhož přišla zkáza,…

…do závratné hlubiny jižního příkopu a širého okolí se s tímto úchvatným místem loučíme, z duše přejíce Bajbarsovi jeho kumys.