MARI
druhá zkáza slavného paláce

 

Rušným tržištěm, kde nebohé ovce padaly za obět potřebám nikoli božským, se prodíráme do dob, kdy zikkuraty byly novostavbami a epos o Gilgamešovi žhavým bestsellerem. Ur, Uruk, Lagaš, Akkad, Babylón, Mari. Vládcové z dioritových stél se založenýma rukama a nepřítomným pohledem doširoka rozevřených mandlových očí...

Dnešní Tell Hariri nad Eufratem byl osídlen už počátkem 3. tisíciletí; zkratku př. n. l. zbytečno dodávat. Úrodnost neširokého říčního údolí, tak připomíníjacího nilské, byla zvýšena nápaditými zavlažovacími systémy. Ale byl to především obchod mezi dynamicky se rozvíjejícími civilizačními centry, který v následujících staletích vedl k blahobytu města a nárůstu moci jeho panovníků. Vždy je výnosnější vybírat clo od proplovajících lodí a procházejících karavan, než plahočit se s rádlem. A poloha na polovině trasy mezi Perským zálivem a středomořským Ugaritem, z níž právě zde odbočovala další větev na severovýchod do Aššuru a dále do hor bohatých cínem, byla ideální.

V druhé polovině 3. tísíciletí byli panovníci Mari podřízeni Sargonově Akkadské říši, později vládcům sumerského Uru. Tehdy už pod zikkuratem stál ohromný palác, který nabyl největší proslulosti v 18. století za vlády Zimrilima, kdy se stal největším v celé Mezopotámii. Leč Chammurapi, hegemon říše stále mocnějšího Babylónu, nestrpěl konkurenci příliš dlouho a ač zpočátku projevoval Zimrilimovi přátelství, nechal posléze diktování proslulého zákoníku a Mari v roce 1759 dobyl, vydrancoval a vypálil.

Část zbytků paláce se dnes skrývá pod podivnou provizorní střechou. Za Zimrilima měl kolem 300 místností a zabíral opevněnou plochu 2,5 hektaru. Celé město bylo mnohonásobně větší, obklopené dvoukilometrovou hradbou.

 

Nechť můj pán porazí své nepřátele a nechť se můj vládce vrátí do Mari zdráv, v bezpečí a s radostí v srdci... Unikátní archiv 17500 klínopisných tabulek poskytl spoustu informací mimo jiné i o životě v paláci, vybírání mýtného, zvládání epidemií či pronásledování uprchlých otroků.

Těžko čitelné zbytky okolí paláce, odkrývaného bez jakéhokoli zajištění nálezů od 30. let minulého století. Stávaly tu chrámy Ištar, Ninny-Zaza, Šamaše, Dagana, jakož i další palác Šakkanakkův.

Nebohý Zimrilim... Co nezvládl Chammurapi, doráží současnost − ve jménu poznání a vědy.

Přívalovými dešti zaplavované − a odplavované − vepřovicové zdi paláce. Nástěnné malby si francouzští archeologové odvezli do Louvru, něco málo zůstalo v Aleppu a Damašku.

 

Odkrytý palác se neodvratně proměňuje v beztvarou hliněnou masu. Opravňuje naše touha po poznání zničení objektu, který přežil v písku bezmála 4. tisíciletí? Jednoznačně nikoli; neumíme-li si poradit, ať už z jakýchkoli důvodů, s jeho uchováním, pak nemáme ani právo jej zkoumat. Takovéto nakládání s jakoukoli památkou je zcela nepřijatelné.

 

 

Jsoucí vědecké poznatky budou neodvratně jinými vědci dříve či později vědecky zpochybněny, jenže ono už mezitím nebude co zkoumat. Případně si ještě k tomu znesvářené státy promění svá muzea v dělostřelecké cíle, jak se to stalo přednedávnem v Bejrútu...

 

Pokus o jakousi konzervační rekonstrukci, problematický, nadto bohužel zcela ojedinělý. Přesto − zaplať Šamaš za něj!

Jeden z mála tvarů v počínajícím beztvárnu − zbytky pece.