 |
Rušným tržištěm, kde nebohé ovce padaly
za obět potřebám nikoli božským, se prodíráme do dob, kdy
zikkuraty byly novostavbami a epos o Gilgamešovi
žhavým bestsellerem. Ur, Uruk, Lagaš, Akkad, Babylón, Mari.
Vládcové z dioritových stél se založenýma rukama a nepřítomným
pohledem doširoka rozevřených mandlových očí...
Dnešní Tell Hariri nad Eufratem byl
osídlen už počátkem 3. tisíciletí; zkratku př. n. l. zbytečno
dodávat. Úrodnost neširokého říčního údolí, tak připomíníjacího
nilské, byla zvýšena nápaditými zavlažovacími systémy. Ale byl
to především obchod mezi dynamicky se rozvíjejícími
civilizačními centry, který v následujících staletích vedl
k blahobytu města a nárůstu moci jeho panovníků. Vždy je
výnosnější vybírat clo od proplovajících lodí a procházejících
karavan, než plahočit se s rádlem. A poloha na polovině trasy
mezi Perským zálivem a středomořským Ugaritem, z níž právě zde
odbočovala další větev na severovýchod do Aššuru a dále do hor
bohatých cínem, byla ideální.
V druhé polovině 3. tísíciletí byli
panovníci Mari podřízeni Sargonově Akkadské říši, později
vládcům sumerského Uru. Tehdy už pod
zikkuratem stál ohromný palác, který nabyl největší
proslulosti v 18. století za vlády Zimrilima, kdy se stal
největším v celé Mezopotámii. Leč Chammurapi, hegemon říše stále
mocnějšího Babylónu, nestrpěl konkurenci příliš dlouho a ač
zpočátku projevoval Zimrilimovi přátelství, nechal posléze diktování proslulého zákoníku
a Mari v roce 1759
dobyl, vydrancoval a vypálil. |
 |
Těžko čitelné zbytky okolí paláce,
odkrývaného bez jakéhokoli zajištění nálezů od 30. let minulého
století. Stávaly tu chrámy Ištar, Ninny-Zaza, Šamaše, Dagana,
jakož i další palác Šakkanakkův. |