PALMÝRA
pýcha a pád

V roce 250 zažilo Imperium Romanum, zmítané hlubokou krizí a napadané nepřáteli ze všech stran, jednu z nejhorších potup svých dějin. Samotný císař Valerianus padl do zajetí sasánovskho vládce Persie, dobyvatele Mezopotámie, Arménie i části Sýrie, Šápura I. Zůstal zajatcem už nadosmrti, když jeho nástupce Gallienus se příliš nepřetrhnul snahou svého otce vysvobodit, jsa příliš zaměstnán bojem s Góty, pustošícími Balkán a proniknuvšími až do středu Malé Asie.

Konzul a správce Syrie Phoenice, Odenathus, vládce Palmýry, hlavní východní bašty římské říše, jmenovaný Gallienem velitelem obrany celé zbývající východní části impéria, se obratem přičinlivě − a poněkud neloajálně − pokusil získat si Šápurovu přízeň. Pyšný Peršan, král králů Íránu a neíránských národů, ho však pohrdavě odbyl a s chutí pokračoval v bezuzdém plenění dobytých římských provincií. Udělal chybu. Padla sice Dura Európos, proslulí palmýrští lučistníci však Peršanům odolali a Palmýra nadále vzkvétala, dvojnásob, když jí vděčný Gallienus v roce 261 udělil nezávislost. Odenathus vládl jako suverén, spojenectví s Římem však neporušil.

Roku 267 byl Odenathus zavražděn při spiknutí, které zosnovala jeho vzdělaná, schopná a ambiciózní manželka Zenobia. Palmýra upevnila své panství v Sýrii i Mezopotámii, vojevůdce Zabdas ovládl Egypt i velkou část Malé Asie. Zenobia se prohlásila Augustou a svého syna Vaballatha obdařila titulem Imperator Caesar Augustus, vyhrazeným římským císařům. Se spojenectvím s Římem byl definitivně konec, nadto v době, kdy situace impéria už nemohla být horší. V témž roce 270 se však císařem stal vir manu ad ferum, muž železné ruky Lucius Domitius Aurelianus...

Palmýrští jízdní lučištníci byli elitní složkou římské císařské armády, nasazovanou po všech koutech impéria. Jejich potomci se i svým zvířectvem oddali výhradně službám turistickému ruchu. Fakt je, že chvílemi jsou natolik neodbytní, že by je jeden s chutí poslal proti Peršanům, ne-li ještě mnohem dál.

Palmýrskou architekturu proslavily především její kolonády, lemující obě hlavní ulice. Pocházejí z 1. a 2. století; samotná historie města je však daleko starší.

Velká oáza uprostřed pouště, bohatá vodou, porostlá palmami, které daly městu posléze i jméno, byla osídlena už v neolitu. Jako Tadmór či Tadmuru, jak zní její jméno v semitských jazycích, je zmiňována ponejprv v 18. století př. n. l. na tabulce z Mari a ve století jedenáctém v záznamech z archivu assyrského vládce Tiglatpelisara I. Jméno Παλμιρα dostala od Řeků; součástí hellénistického seleukovského státu byla až do jeho vyvrácení Pompeiem v roce 64 př. n. l. Tehdy také začal pronikavě růst její význam a bohatsví. Tradiční obchodní cesta vedoucí z Mezopotámie ke Středozemnímu moři podél Eufratu přestala být bezpečná a v důsledku toho vzrostla poptávka po službách arabských průvodců, vedoucích karavany přes poušť. Většina zboží, vyměňovaného mezi středomořskou oblastí a východem − Mezopotámií, Persií, ale i Indií a Čínou − proudila nadále přes Palmýru.

V roce 41 př. n. l. ji vydrancoval Antonius, obyvatelé však včas uprchli přes Eufrat. Augustus městu udělil autonomní postavení v rámci provincie Syria a město prosperovalo až do dob Traianových, který ji obsadil vojskem, chtěje z ní učinit základnu výprav proti Parthům. Návrat rozkvětu znamenala návštěva Hadrianova, který ji prohlásil formálně svobodným městem (civitas libera) a přejmenoval na Palmyra Hadriana. Díky lačným potřebám Říma dosáhl obchod nevídaných rozměrů; z východu se dováželo arabské kadidlo a myrha, indické vonné esence, koření, barviva, bavlna, látky a drahokamy, čínské hedvábí a vzácné kůže. Druhým směrem proudila barevná vlna, zlato a stříbro, fénický purpur, barevné sklo a víno. Na vrcholu bohatství bylo město za Septimia Severa, který jej − snad i díky své manželce Iulii, syrské dceři Héliova kněze z nedaleké Emesy (Homsu) − učinil centrem nové provincie Syria Phoenice a jeho syna a nástupce, po oné Iulii polovičního Syřana Caracally, který město povýšil v roce 217 na kolonii. Nedlouho poté však za Eufratem začala narůstat moc sasánovské Persie a Palmýra se octla na prahu osudových událostí vedoucích nejen k vzestupu a pádu Augusty Zenobie...

Konzoly na sloupech, prvek typicky palmýrský. Původně nesly sochy příslušníků místních elit; město bylo jakousi aristokratickou republikou vedenou členy významných rodin a představiteli obchodních spolků.

Roku 271 se začal osud Zenobie a Palmýry naplňovat. Aurelianus se rychle vypořádal s nejagresivnějšími barbarskými kmeny na dunajské hranici a v samotné Itálii, kolem hlavního města dal budovat novou hradbu a neprodleně vytáhl na východ. Cestou ještě zahnal za Dunaj Góty a přeplavil se do Malé Asie. Získal ji zpět, stejně jako Egypt, téměř bez boje. S mohutnou palmýrskou armádou, vedenou Zabdasem, se střetl až v Sýrii na řece Orontu. Zvítězil na celé čáře. K další bitvě došlo na pláni u Emesy (Homs). Zvítězil opět. Palmýra se připravovala na obležení. Zenobia prchala na východ, snad aby požádala o pomoc Peršany. Při pokusu přeplavit se přes Eufrat však byla u Halebije dostižena a v poutech předvedena před císaře. Palmýra opět patřila Římu. Zenobii se nějak podařilo všechnu vinu za povstání svést na svého poradce, učeného Cassia Longina, který byl vzápětí popraven. Hle, příklad nevděčné role intelektuálů v dějinách...

K Aureliánově cti nutno zdůraznit, že město ušetřil. Jmenoval nového místodržitele východních provincií, Marcellina, a odtáhl se svým vojskem zpět za Bospor. Palmýrským otrnulo. Sotva usedl prach zvířený legiemi, povstali opět. Přidal se i Egypt, vedený jakýmsi Firmem.

Leč Aurelianus nebyl nadarmo zván mužem železné ruky. Jakmile obdržel od Marcellina zprávu, co se stalo, zavelel čelem vzad, přestože byl už kdesi u Dunaje. Tentokrát dopadla železná pěst plnou silou. Palmýra byla dobyta, vypleněna a obyvatelstvo nemilosrdně zmasakrováno. Firmus donucen spáchat sebevraždu. Zenobia zajata. Ve skvostných poutech, ověšená šperky, byla mezi slony a gladiátory zlatým hřebem Aureliánova římského triumfu. Neskončila však, jako mnozí jiní, v mamertinském žaláři. Byla jí vyhrazena villa nedaleko Hadriánovy v Tiburu (Tivoli) a snad i provdána za římského senátora. O její smrti není nic známo.

Palmýra upadala. Do odlesku bývalé slávy se ještě vrátila za Diocletiana a Justiniana, který obnovil její hradby. Byzantinci postavili několik chrámů, ale v roce 634 byla dobyta muslimským vojskem Chálida ibn al-Walida, vojevůdce prvého chalífy Abú Bakra. V polovině následujícího století ji spálil na prach za jakýchsi občanských nepokojů poslední ummájovský chalífa Marwán II. Strategický význam si udžela ještě ve 12. století, kdy byl opevněn Bélův chrám a postaven Qalaat ibn Maan, který dnes tak malebně doplňuje panorama města. Za otomanské éry trosky Palmýry zmizely v pouštním písku.

Umělecko historická skupinová terapie za neutuchajícího zájmu velbloudářova...

Proslulý tetrapylon. Jistým rozčarováním je, že z původních sloupů z assuánské žuly zbyl jediný. Ostatní jsou z betonu, rekonstruované v roce 1963.

Rizika parkování v Údolí hrobek. Auta skončila v suterénu a další hypogeum je objeveno... 

Celkový pohled na Palmýru. Dobře jsou patrné Diocletianovy hradby, kolonády i areál Bélova chrámu.

Zvláštní turistické proslulosti nabyla svítání nad palmýrskými ruinami. Odmítám však obětovat hodinu spánku a jsa probuzen až muezinovým (žel reprodukovaným) Alláhu akbar, beru zavděk svítáním nad Palmýrou současnou.

Teď už jenom uklidit stan...