QALAAT SALADIN
hrad nikoli saladinův

Nejromantičnější pevnost Sýrie, střežící kraj kolem staré cesty z Lattakie do Aleppa, má se Saladinem pramálo společného a ke svému současnému jménu přišla až roku 1957. Antický Sigon, zprvu opevněný zřejmě Féničany a přeměněný v mohutnou pevnost po znovudobytí Sýrie Byzantinci po roce 975, překřtili křižáci, kteří zde vybudovali jeden ze svých prvních velkých hradů v Levantě, na Château de Saône, jinak Saonu, Sehunnu či arabsky Sahyun.

Pokochajíce se letmo pohledem takřka pošumavským, jsme eskortováni místními mikrobusy držícími vcelku na čestné slovo krkolomnými serpentinami ku zřícenině.


Příkop vyhloubený ještě Byzantinci v rostlé skále předěluje na východě hradní ostroh. 28 metrů hloubky, do 20 metrů šíře a délka půl druhé stovky. Štíhlá jehla zvíci assuánského obelisku podepírala padací most.

Ještě než byl antiošský kníže Roger krutě bit na Krvavém poli, jak jsme vzpomínali v Apamei, postoupil starou pevnost jistému Robertovi de Saône. Ten ji pak přebudoval v hrad, nádherně reprezentující ranou fázi křižácké architektury a názorně ilustrující její byzantské inspirace.

Zatímco ostatní křižácké stavby 12. století v Levantě byly relativně skromné a masivní pevnosti typu Kraku des Chevaliers, Marqabu nebo Safedu si mohli dovolit až později johanité a templáři se svým impozantním finančním zázemím, Saône byl koncipován více než velkoryse. Zdaleka sice nedosahuje kompaktnosti a mohutnosti takového Kraku, rozlohou jej však se svými 740 metry délky a plochou plných 4 hektarů mnohokrát překovává. Mějme však na paměti, že Robert nestavěl na zelené louce, ale de facto "jen" rekonstruoval byzantskou pevnost; dodnes na první pohled stěží rozeznáme, co je byzantské a co křižácké.

Až navštívíme Seforis a Tiberiadu u Galilejského jezera v dnešním Izraeli, vzpomeneme fatální porážky Franků Saladinem v bitvě u Hattínu roku 1187, vedoucí ke ztrátě Jeruzaléma a řady dalších měst a hradů, Saône nevyjímaje. 27. července 1188 zahájil Saladin ostřelování hradu od východu, právě přes onen úchvatný příkop. Jeho synovec, známý nám už dobře z Aleppa, al-Malik al-Zahir Ghází, umístil své mangonely na severní pláni a zaměřil je na slaběji opevněné předhradí. Za dva dny hradby povolily a arabský útok už nemohlo nic zastavit. Saône se už křižákům nikdy nevrátil.

Neponechal si jej však ani Saladin; odtud ona poznámka o neopodstatněnosti současného jména. Do roku 1272 jej spravovala rodina emíra Nasr al-Din Manguwira, pak připadl mamlúckému sultánu a vítězi nad Mongoly i křižáky Bajbarsovi, poté byl okupován vzbouřeným exguvernérem Damašku a znovu dobyt mamlúckým sultánem, tentokrát Qalaunem. Toho připomínají prostý minaret i lázně před ruinou byzantské ústřední citadely.

Jádro hradu, místo posledního odporu, mohutný donjon s pětimetrovými zdmi, se vypíná vprostřed hradby nad východním příkopem. Cestou od brány k němu míjíme další masivní hranolové bašty.

Jádrem křižáckých vojsk a hlavní údernou silou byla těžká jídza urozených rytířů i neurozených sergeants. Konírny na všech hradech musely být dostatečně dimenzovány pro zaopatření mohutných bitevních destriers i ušlechtilých arabských plnokrevníků.

Z vrcholu donjonu se otevírá pohled do půvabné krajiny širokého okolí…

…včetně planiny, z níž hlomozně chrlily své smrtonosné projektily Saladinovy mangonely a katapulty,…

…do závratné hlubiny hradního příkopu s ještě byzantskými plnými půlkruhovými věžicemi i na starou byzantskou citadelu na nejvyšším místě ve středu hradní dispozice.



A nesměli bychom být v horké Sýrii, aby jednou z nejpůsobivějších prostorů hradu nebyla obří cisterna, 32 metrů dlouhá a deset hluboká, dodnes s trochou vody i obdivuhodně zachovanými omítkami.

Z předhradí (či dolního hradu) mnoho nezbylo. Právě tudy, přes příkop a hradbu oddělující horní hrad, kde jediným opěrným bodem je Věž dcer, v níž si dnes můžete dát kafe, pronikla Gházího vojska. Posádka se stáhla do donjonu, avšak uvědomivše si beznadějnost situace, vzápětí se vzdala.

 

 

Vzdáváme to též a pohledem z okénka zběsile se řítícího mikrobusu se loučíme s hradem, který slavný Lawrence z Arábie označil za "nejúžasnější, jaký kdy viděl" a který odborná literatura hodnotí jako nejkrásnější a nejlépe zachovaný příklad feudálního hradu zbudovaného na Blízkém východě před zásadní proměnou vojenské architektury
koncem 12. století.