RASAFA
aneb sergiopolis
Rasafa (nebo Resafa) je jedním z těch míst, o nichž víme pramálo
(omlouvám se znalcům), načež nestačíme zírat… Město je sice
zmiňované už v assyrských textech a v Bibli, největšího významu
však dosáhlo v dobách pozdně římských a byzantských.
Severní brána patří k nejkrásnějším příkladům byzantské architektury. Prolamuje hradbu 2 km dlouhou s desítkami bašt a věží. Zdejší pevnost proti perské hrozbě založil Dioklecián pár desetiletí po pádu Dury Európos, za Justiniána (527−565) byla zcela přestavěna a začleněna do nového obranného systému spolu s Halebijí.
Někdy kolem roku 300 odhalili dva římské důstojníky Sergia a Baccha co křesťany. Zbaveni svého důstojenství byli pro posměch vedeni ulicemi Rasafy v ženských šatech a nuceni obětovat Jupiterovi. Odmítli. Bacchus byl ubičován k smrti, Sergius musel běhat ve střevících plných hřebů a poté byl sťat. Nedlouho poté se místo jejich martyria stalo jedním z nejvýznamnějších poutních míst Východu a za byzantského císaře Anastasia (491−518) bylo oficielně přejmenováno na Sergiopolis.
Pozoruhodné je, že Sergia pokládali za svého patrona i pouštní nomádi; snad odtud pramení obliba města též za ummájovských chalífů, z nichž Hišám (724−744) tu byl i pohřben. Nikoliv nadlouho. Po pádu ummájovského chalífátu v roce 750 a nástupu šíitských Abbásovců byla jeho mrtvola vytažena z hrobu a rozsekána biči na padrť.
Hradby Rasafy skrývají ruiny významných byzantských kostelů. Centrála náleží ke stejnému typu, jaký jsme poznali už v Bosře a sloužila jako metropolitní kostel místního biskupa. Nedaleko je trojlodní bazilika B zřejmě z Justiniánovy doby, patrně pohřební místo sv. Sergia.
Úchvatné "katedrály" se skrývají i v podzemí. Jde o trojici cisteren, z nichž největší je dlouhá 58, vysoká 21,5 metru a pojala neskutečných 15 000 kubíků vody. Bylo to nezbytné ― Rasafa nikdy neměla vlastní vodní zdroj. Všechny cisterny (nejen v Rasafě) byly uvnitř omítané a je až neuvěřitelné, že omítky se ve vesměs dokonalém stavu dochovaly dodnes.
Bazilika sv. Sergia. Vysvěcena léta 559. Střední loď oddělují od bočních původně trojité, fantasticky vznosné arkády, které dávno před gotikou dokázaly de facto zrušit zeď. Avšak za dvě desetiletí byly pro jistotu, asi v souvislosti se zemětřesením, dodatečně podepřeny nižšími oblouky nesenými trojicemi sloupů.
Do této baziliky byly pravděpodobně před mongolskou invazí ve 13. století přeneseny z baziliky B ostatky sv. Sergia; mimochodem, nikde jsem se nedopídil, kde skončil Sergiův poněkud opomíjeněnjší spolumartyr Bacchus ― jako by jeho jméno vyvolávalo příliš pohanské asociace či prosté ubičování nezasluhovalo takový obdiv jako běh v tretrách s hřeby dovnitř…
